Nejen, že česko je v prdeli už daleko víc, než viktor kožený (který se z důvodu značné zadluženosti musel zbavit honosné vily a jméno si změnit na koženkový), ale v potravinách dostupných na tomto území je na tom ještě daleko hůře. Je-li to tedy ještě vůbec možné. Nebudu se zabývat odpovědí kam až lze klesnout a kde skončíte, pokud navštívíte anus a pokračujete dále (v nemocnici, pozn. autora). Namísto toho budeme hovořit o českých potravinách či potravinách prodávaných na území tohoto bohem zapomenutého protektorátu.

K zamyšlení mě inspiroval článek z lidových plátků, který sestavil deset nejhorších potravin z nabídky českých supermarketů. Vcelku shrnuje shrnuje některé části problému a potvrzuje, že v anusu se skutečně nacházíme. Pokud se vám článek nechce číst, zkusím zmínit, že vás jím bude provázet pan syrový, což vás třeba namotivuje a přesvědčí o celkové komické hodnotě a zábavnosti.

Špekáčky a uzeniny obecně – vozí se sem prošlé (PROŠLÉ!!) čínské noviny a mao-ce-tungovy spisy, které se dlouho máčejí, následně suší a poté drtí. Přidá se hromada soli, sója, zhruba v poměru pět procent sóji na jednu tunu novin a k tomu jedno vejce na spojení. Vše se zalije dusitany a fosforečnany a hle – máte na základ pro libovolnou uzeninu zaděláno.

Saláty ve vaničkách, saláty na váhu. Obé tragické. U vaničkového máte jakous takous šanci, že doba jeho expirace nevypršela podle mexické kontroly trvanlivosti už před pěti lety, ale že bude takříkajíc čerstvý alespoň dle norem EU (tedy maximálně měsíc po expiraci v západní evropě). Aby taky ne, když je plný chemických kozervantů. Salát. SALÁT! Chápete to. Průměrný člověk v republice má neveliké inteligenčně kvocientní měřítko a řídí se tím, co řekne pěkně oblečená paní v té úzké bedýnce s pohyblivými obrázky, která se tak krásně usmívá (ta pani, ne ta bedynka). A když paní řekne, že salát je zdraví prospěšný, inu pojďme jíst salát. A národ žere salát. Z vaniček. Umělý. Chemický. Takový vlastně chalát. Hmm. Smutné je, že takoví lidé mají také děti, které to pak musí, mohou či jsou to nuceny – jíst.

A co salát, který koupíte na váhu, ten by měl být lepší, čestvější, že? Kdysi jsem si nějaký takový občas zakoupil, ale pouze do doby, než jsem jednou viděl, kterak můj oblíbený salát doplňují z velkého barelu s tajemnými ruskými nápisy a obrázkem žlutého rypouše sloního. To byl skutečně tristní pohled, který mě utvrdil v tom, že výraz „čerstvý“ znají v super či hypermarketech akorát ti úplně nejstarší zaměstnanci, kteří pamatují ještě dvojjazyčné cedule a neúspěšného sjednotitele evropy na poštovních známkách.

Já osobně bych žebříček začal máslem. V česku se po revoluci vyrojila spouta nesmyslů. Mezi nimi též krém na boty zabalený ve vaničce s ambicemi nahradit na aspoň deset let v anusu máslo. Rama. Rama, ač etymologicky hlavní postava eposu Rámájana je sedmým vtělením boha Višnua, který je Hinduisty považován za jednoho z nejvyšších bohů, pro zmíněnou blemcavou hmotu na boty se označení „božské“ rozhodně použít nedá. Plastové opojení, možná, ale to hinduisté naštěstí neznají. Jedno má vlastně zmíněný epos s plastovým produktem s aspirací na máslo přece jen společné – a totiž velký počet. Rámájana obsahuje 48 tisíc veršů (i přesto je to překvapivě snazší četba než český zákoník) a zmíněný mastný produkt má na svědomí podobný počet úmrtí. Ať už v důsledku intoxikace nebo strnutí po polknutí lžičky jeho rozpuštěné verze na bramborových šiškách s mákem. Brrrr.

Vskutku děsivé.

Článek zmiňuje dále též sladké limonády, které se mnohdy prodávají 180x levněji než voda a 280x levněji než pivo. Z čehož plyne, že v nich nenaleznete mnoho vody ani piva, takže zbývá cukr, kozervanty, umělá sladidla a v některých jistě i stopové množství oříšků či lepku, aby si svůj moment entuziasmu užili též notoričtí alergici. V článku zmíněná červená voda obsahuje podle popisu hned čtyři umělá sladidla (wtf omg proč?) a hned rovnou tři umělá barviva (červené, žluté a modré!). Pouze bůh a farmaceutický kolos, jež tento hnus vyrábí, bude vědět proč.

Dalším z kousků, který odvážlivci Syrový a kolektiv vyzkoušeli, bylo jakési obskurní pečivo plné cukru. Tam mě zaujala především tato část:

„Moje děti byly kdysi alergické na žloutky. Ukázalo se ale, že to není až takový problém, protože v českých cukrovinkách se s vejci zas tak často nepočítá. Jak to drží pohromadě, bůh ví. Zato když jsme přijeli do Francie, každý druhý obal od sušenek měl na sobě napsáno: mouka, máslo, vejce, mléko.

A to já zas vím pani. Lepidlo tam dávají. 8 gramů kanagonu v každičké potravině. Tak je to. Ehm.

Raději tedy ponechávám bez dalšího komentáře.

Zde se ještě pozastavím nad kvalitou pečiva a cukrářských výrobků obecně. V pekárnách se již dnes nepeče trojkvasným procesem, který je v civilizovaném světě jediný přijatelný a pečivo po něm není další den konkurentem hokejovému puku či posilovací pomůcky. Kdepak. Peče se z instantních sraček sraček podobně jako se hamburgery dělají z čínských drcených novin a českých jablečných ohryzků. Koupit kvalitní tukový rohlík je nadlidský úkol.

Totéž platí pro chléb či jiný druh pečiva. A co teprve sladké pečivo. Nechápu výrobce koblih. Často mi připadá, že nejdražší složkou koblihy je marmeláda. Kdysi tak strašně dobré a vydatné ranní sladké potěšení se o deset let později změnilo v nepoznané utrpení a v marný epos „Sherlock Holmes: Hledání marmelády“ neboli … ono je tím vlastně řečeno vše. A všimněte si, že koblih už nesníte tolik, co před těmi deseti léty. Je to vesměs vyšším obsahem cukru, použitého tuku a instantnosti celé záležitosti. Totéž se dá aplikovat na pečivo plněné tvarohem či mákem. A o ceně ani nemluvě.

V cukrárnách pak chybí invence nových prvků. Cukráři se za socialismu naučili vyrábět laskonky, indiánky, špičky, větrníky, tři typy řezů a věnečky a u těch to tak nějak skončilo. Nechápejte mě špatně, nemám nic proti těmto, jsou-li vyrobeny KVALITNĚ a poctivě. Faktem však zůstává, že v jednom z největších českých měst najdete chutné zákusky pouze v jedné z 8mi navštívených cukráren či prodejen cukrářských výrobků. A to je statisticky značně smutné. A o co smutnější je, když pouze jedna jediná disponuje kompletním a veskrze originálním vlastním druhem sladkých výrobků.

Slané tyčinky, brambůrky, čipsy. Ty typicky české jsou buď brutálně, ale brutálně nasycené olejem, cukry nebo solí a z těch západních se k nám dostává slabá desetina a to i přesto, že daný vlastník značky (namátkou Lay’s) u nás běžně působí. Není nic mezi tím a v podstatě chcete li kvalitní a brzkou arterosklerózu, jezte české brambůrky libovolné značky (či jakékoliv chipsy dostupné ke koupi v české prodejní síti).

Ještě neopomenu zmínit z článku recenzovaný gothajský salám s příměsí gumy guar. Proč proboha proč tam výrobce cpe kurva gumu? Jaký má smysl aby vám salám hopsal po podlaze či kuchyňské lince. To jako ve snaze utéct? Nebo si snad výrobce řekl: Svůj k svému a tedy guma pro gumy? Nejspíš. Avšak nepochopitelné.

Veselé bylo též pivo pro diabetiky. Ti jistě tuze ocení, že výrobce do flašek stočil rozpuštěný plast s náhradním sladidlem, který na plných pět dní vystavil do stínu lodyhy chmelu otáčivého, která beztak byla umělá a která měla diabetickému pivu zajistit chuť piva. Že to příliš nefungovalo se o záchodové prkénko opřená degustátorka-kaskadérka přesvědčila na vlastní bulvy záhy po konzumaci.

Dál už snad ani nemá smysl zmiňovat borůvkový jogurt s příchutí řepy (ne, to si vskutku nevymýšlím; výrobce pochopitelně uvádí pouze první část – borůvkový). Představuji si, že v podniku, kde se tento paskvil vyrábí, vypadala diskuze mezi mistrem a učněm u pásu zhruba takto:

Učeň: „Pane mistr, kolik mám tam té řepy natočit do teho plastu?
Mistr: „Dej toho tam fest Pepyku. Fest!“
Učeň: džžžžžžžžžžžžžžžžžžž. žbluňk. „Pane mistr, pote se podívat, to je nějaké divně barevné. To je modrá?“
Mistr: drbe se na mastné kštici, namáčí prst do směsi, labužnicky olizuje a poté odvětí: „Hmm, to trochu chutná jako kyselá řepa, hmm, ale je to modrý, hmm, říz to má!“
… po chvíli když mžitky před očima pominou dodává:
Mistr: „Zavolej nahoru kravaťákům, že tenhle bude borůvkovej.“

A co říci závěrem? Česko bývalo rájem dobrého stravování. Ostatně důkazem je i řada zahraničních armád, které tuto zemi v minulosti okupovaly právě proto, že se zde dalo dobře najíst a zdarma nasouložit. Zhruba totiž od bitvy na bílé hoře až do roku 1984 se ženy v česku nabízely zdarma a byl to skvostný ráj pro všechny stehna či kýty chtivých jedinců. Po této radikální změně se celý koncept české republiky rozpadl zhruba do pěti let. Rozpad oplakali také mnozí zahraniční interpreti.

Argument chytráků, kteří tvrdí „když ti to nechutná, tak si to splácej/upeč/uvař sám“, absolutně nepřijímám. Pokud si zaplatím za marmeládovou koblihu, chci v ní mít dostatek marmelády, pokud kupuji chleba, nechci namísto toho najít další den hokejový puk a tak dále. Mohl bych totiž jednoho dne skončit tak, že si budu vše vyrábět svépomocí, ale v takovém případě pak nechci platit daně ani daně schované za pojištění, protože vlastně žádné ze služeb nabízené v komerčním sektoru vůbec nevyužiji, že? Krásná představa.

A pokud si myslíte, že skutečně žijeme již na „západě“, pak vězte, ža kupříkladu konzerva lančmítu, kterou si čas od času dopřeje k vydatné večeři pravidelně po výplatě zhruba třetina obyvatel této země, neprošla ve velké británii hygienickou kontrolou kvality a smí se tak prodávat pouze jako jídlo pro psy a to již od devadesátých let minulého století.



Nyní se můžete kochat frázemi vedoucími právě sem:

soulož koní


Sdílej tento článek

2 Responses to “Česko: potravinový anus evropy”

  1. Baruna says:

    Jé, jsem jsem první, jsem první! No..
    Já, jakožto člen tajné organizace označované Generace X, mám jiný názor. Takže kromě toho, že ten článek na mně zanechal dementní úsměv, který neleze dolů, tak vůbec nechápu, co mají lidi proti plastu (ať už obalovém nebo tomu, který se v tom obalovém nachází). Například Rama – chleba (velmi se omluvuju – puk) je stejně zdravější jen tak babičkovsky s jodizovanou solí než s vrstvou másla z opravdové chodící nefialové krávy a Rama je tedy kompromisem – zakryje nevzhledné vzduchové bublinky v pečivu a navíc je tak umělá, že si z ní tělo nic nevezme a vyloučí ji v podobném tvaru, z čehož vyplývá, že národ je šťastný a o 30 korun (vesnická cena) lehčí, paráda.
    A koblihy bych očistila úplně, pekaři nemůžou za to, že je tam míň marmelády, za to může Čína, která dodává menší plastové plničky!
    A tak dále a tak dále, blbé kecy a pointa nikde. Narovinu: Čest a sláva plastům, konzervatům a podobným věcem, o kterých sice nic nevím, ale pozoruju, že lidé se čím dál častěji dožívají nadstovkových cifer, což je pro mnoho lidí jisté pozitivum (mnoho lidí = diváci Televizních novin, kteří sledují sekci Zvířátka, která je občas prostřídána Pátou zlatou svatbou českého páru), tak koho by štvalo, že jsme chodící laboratoře?

  2. Baruno Baruno… Zdá se, že ty jsi to úplně a dočista pochopila! A to i jako členka Generace X. Gratulace!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *