Byl pozdní večer

Byl pozdní večer, nebyl první máj, hynek vilém ani jarmila nebyli přítomni a vůbec proč jsme se tyhle kokotiny museli ve škole učit? Neopovažujte se odpovídat, byť jen ve své mysli – to byla pouze řečnická otázka.

A ano, napsal jsem kokotina. Nějak to tu začíná upadat, možná bych se nad sebou měl zamyslet, což? Ne, opět jde o otázku ryze rétorického rázu. Navíc to ani nebyla korektně utvořená otázka.

Úvodní odstavec připomněl mi zážitek ze střední školy. Nikoliv ten, kdy jsem klátil spolužačku v učebně fyziky, němčiny a chemie (tedy vlastně přítelkyni by znělo přesněji), ačkoliv… Dodnes nevím, zda to byl nějaký fetiš nebo proč vlastně, hmm. Ale bylo to zajímavé. No nic.

Ten první odstavec mi každopádně připomněl úplně něco jiného – hodinu češtiny ve druhém nebo prvním ročníku gymnázia, kdy jsme dostávali oznámkované úkoly – eseje – na téma, hmm, a teď bych si vymýšlel, ale myslím to bylo něco jako můj vzor nebo něco podobně klišoidního. Vzpomínám si, že jsem, jako ostatně na cokoliv už od svých minimálně čtrnácti let, neměl příliš mnoho času na jeho vypracování, ačkoliv se jednalo o pouhé dvě stránky formátu A4 běžným písmem a bez vysokoškolského řádkování.

Tudíž jsem dílo sepsal během velmi krátké doby ráno před odchodem do školy, vytiskl na své inkoustové tiskárně, dej jí pánbů věčný prach, a ve škole poté ihned odevzdal. Na češtinu nás v té době měla ředitelka celého toho podivného ústavu, velice přísná paní, dalo by se říci. K mému dílu měla jen toliko komentáře, že bylo překvapivě velmi skvělé, ale že mi dala raději dvojku pro případ, že bych ho snad nenapsal sám (!) Chápete – mě, zatvrzelého neopisovače, který raději do písemné práce namaloval učiteli obrázek než aby opisoval, obvinit z plagiátorství! To bylo nestoudné.

Vzpomínám si, že se mě tato její slova hluboce dotkla, protože nebylo jak jí prokázat opak, což bylo mrzuté. Naštěstí jsem se z toho rychle dostal a nemám potřebu o skoro dvě dekády později to psát do svého deníčku. To je dobré, mmm.

Pointa mé bajky kde neúčinkují zrovna dnes žádná zvířátka – i když, moment…

Tak nic, chtěl jsem tady dát obrázek nějakého skvostně se tvářícího koťátka, když tu jsem si uvědomil, že Hayden Panettiere už tady je, takže by to bylo zcela zbytečné.

Abych dokončil myšlenku – pointa mé bajky, kde neodmyslitelně účinkuje i jedno zvířátko jako dekorace, je to, že kdyby tehdy paní ředitelová nesrazila na kolena mého tvůrčího ducha, který ve mě cloumal určitě více, než třeba nadání na hyperbolickou topologii, byl bych dnes veleznámým autorem obskurních děl pro pokročilé jedince se schopností číst – takzvazných bez-celerů, ačkoliv celer mám rád a dávám jej téměř vždy do každého vývaru. Jakkoliv to souvisí.

A obecná pointa je ta, že takovýchto nadánízabíječů je mezi učiteli jistě celá hromada a zasloužili by si za svůj debilní přístup strávit několik let na pustém ostrově pouze s králem bavičů petrem novotným. Ugh.

A co vy? Měli jste šťastné a kreativní mládí?

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *