Brněnské zamyšlení

Ráno jsem měl tu čest si přečíst článek o tom, že brňané (ať už je to cokoliv) si vymohli vylepšení tramvají a jednoho porsche, přičemž pražané si musí počkat. Toliko jsem alespoň vyrozuměl z titulku novinového.

Ve druhém případě se bude jednat o reorganizaci sedaček vozidla porsche a to tak, aby se do těchto luxusních sportovních vozů vešel daleko větší počet lidí – přesněji dva na sezení a dva na stání. Zatímco doposavad se podle mluvčího RPVB (Reorganizace Porschí v Brně) do vozidla vsádlil pouze jeden vůl a nepravidelně také jedno malé stání způsobené především bradavkami okolo stojících dívek, když došlo na sešlápnutí plynového pedálu, což nebylo nikterak efektivní.

Iniciativa vzešla pochopitelně z řad předsednictva evropské komise pro úsporná opatření. Tato jala se vydat osmisetstránkovou směrnici v rámci tématu úsporných opatření pro krachující evropské státy, ve které definuje minimální počet cestujících pro každé vozidlo značky porsche.

V případě prvním, tedy tramvajovém, jde o reorganizaci interiéru a oken těchto oblibených obřích pojízdných rakví. Brňanům se totiž pranic nelíbilo, že se musejí tísnit se značným množstvím spoluobčanů, zatímco pražané si jezdí metrem. Dopravní podnik města brna tedy nechal do tramvají nainstalovat neprůsvitné stmívací fólie a zároveň snížil přísun vnějšího vzduchu o 20%, aby si cestující připadali více jako v metru. V každé tramvaji je navíc nyní povinnen jezdit celodenně minimálně 1 (bez)domovec, který tak ovšem automaticky ztrácí nárok na předponu -bez, jelikož tramvaj má střechu a tudíž ji lze podle definice evropské unie počítat jako dům.

Magistrát města brna si díky tomu mne ruce, kterak jednou ranou vyřešil časté stížnosti občanů na absenci metra a narůstající počet bezdomovců.

Při té příležitosti nemohu nevzpomenout jednu ze svých prvních návštěv tohoto bohem zapomenutého města. Když jsem do města zavítal jako malý dvoumetrový chlapec, pln ideálů, entuziasmu a zkreslených představ o fungování městské hromadné dopravy, rozhodl jsem se jednu z nich vyzkoušet. Po delším hledání a marném dotazování se na „zastávku tramvaje“ jsem se dostal na hlavní nádraží, odkud vyjíždělo hned několik robustních červených strojů, které němečtí a rakouští důchodci pamatují už jen z černobílých filmů a velmi si jízdu v nich u nás užívají jako krásný retro zážitek, který jim připomíná dětství.

Inu vměstnal jsem se tedy do první volné tramvaje. Byla obsazena z větší části běžnými seniory (asi osm kusů) a z menší části mnou. Zůstal jsem stát, protože jsem se styděl si sednout. Byl jsem v té době velmi stydlivý dvoumetrový chlapec a kochal jsem se tedy výhledem na hliníkové obložení tramvaje, protože ven z ní jsem díky nízko položeným okénkům bohužel neviděl.

Z mého kochání se tramvajovým aluminiovým lemem mě vyrušil až cizí hlas větou, která zněla jako japonské přísloví pronesené velmi špatným přízvukem.

„Sun dajó sitó nóší zezád!“

Otočil jsem se, abych lokalizoval zdroj tohoto asiata. Nikde žádný nebyl. Zvuk vynášel muž nevrlého věku, kterému jsem se očividně nelíbil, což jsem usoudil z jeho nevraživého pohledu směrem ke mě a z nervózního poťukávání holí. Optal jsem se slušně: „prosím?“.

„Tunóši! Sun dají dole!“

Pokrčil jsem rameny a s výrazem člověka, který právě ignoroval mentálně zaostalého, jsem na nejbližší zastávce vystoupil. Neustále jsem však přemýšlel, co asi tak chtěl…

O pět let později, při podobné cestě brněnskými duhy a háji, se mi tato událost vybavila a protože jsem od té doby měl již opakovanou čest s tamní českou poštou, naučil jsem se slova postižených vnímat daleko přesněji a hned mi to naskočilo!

„Sundají si tu nůši ze zad!“

Tak zněla věta památného seniora, který se mi snažil vysvětlit, že můj třicetilitrový batůžek mu v tramvaji velmi zavazel a měl jsem si jej sundat! Inu, jiný krav, jiný mraj.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *