Osobní vlastnictví, respektive „mít něco“, co člověk vlastní bylo nejspíše již od dob dávných, kdy pračlověk zaklel „hu“ a sejmul jiného kusem šutru, by ho o uloveného mamuta či ženu obral, velice přínosné, žádané a uspokojující. Ne tak vlastnictví zencesouro neboli třeba bratra.

Kdo má alespoň sestru, může ji vyměnit třeba za hezčí samičku nestejného genonového základu nebo ji spolužákům ve škole za dílčí obnos ukazovat. Ale co s bratrem? Zatopit s ním nejde, útulky jej nechtějí, do babyboxu se už nevejde (vím to, zkoušeli jsme) a do důchodu daleko. Pročež nezbývá, než se s jeho nedokonalostí sžít a doufat, že se jednoho dne objeví někdo, kdo se ho ujme.

Ovšem i pokud se někdo objeví a následně se ho ujme, může to mít za následek drobné… jak to jen říct… inkonzistence v životě lidí ostatních.

V případě mého bratra tomu bylo tak, že byl dlouhých několik dekád panicem, aby jej pod rouškou alkoholu jednoho dne sbalila ženština mravů slovenských a názorů na matematiky tuze benevolentních. Pouze absolutní tolerance z její strany a vidina malinkatých šklebáčků běhajících okolo budoucího společného bydlení ji nejspíše udržela v tomto svazku partnerském s bratrem mým po neuvěřitelně dlouhou dobu 7,10030834 × 1010 milisekund.

Po takto dlouhé době uzrálo bratrovi v palici matematické (nebo spíše paličce?), že by asi bylo vhodné pouto stvrdit též slibem manželským a nechat se v letech budoucích obrat o většinu jinak svobodně nabytého majetku. Alespoň té první části dozajista sám věří, pravda však bývá taková, že samička tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se termín svatby uzavře. Tak.

Bratr tedy sednul, internet zapnul a jal se informace a postupy svatební hledati, by se následně informoval, kde lze všechno zařídit, kolik prstýnků zakoupit a na kolik let se připojistit u svého pojišťovacího makléře.

Až potud je mi všechno putna. Bohužel zvrat nastává v okamihu, kdy bratr se rozhodne svatbu uzavřít v lokalitě téměř ukrajinské a zároveň uspořádat stretnutie obych dvoch rodín na statku chatovém mimo dosah civilizace. To první se ještě neuskutečnilo (a pevně doufám, že seženu nějakého svého dvojníka, jež by mě tam zastoupil) a to druhé k mé tragické smůle již ano.

A zde začíná život pana sponky z kopce se valiti.

O tom, kterak tento nebohý cholerik cestoval dopravou meziměstskou hromadnou rychlostí 160 km za 20 hodin, a kterak v důsledku celé anabáze rozhodl sobě vozidlo nehromadné dopravy pořídit, se dočtete v článcích následujících.

Jo a taky kde jsem byl na dovolené a proč + kde jsem si dal tuze dobrou klobásu.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *