Běžný pracovní den korporátního vojína

Mám se velmi dobře, aneb jak by řekli „lidé“ z řad našich testerů: I have myself very many good (ano, i Pepa Dobrovských se při takových slovech obrací v hrobě a to psal hlavně německy).

Dnešek začal tuze… jak to jen říct, hmmm, skvěle. Ráno jsem vstal, rozlámaný jak chleba do hrachové polévky, a jal jsem se připravovat do pracovního zařazení:

„Musím, musím, jistě to má nějaký smysl,“ opakuji sobě v průběhu 65 minut příprav, načež sám sebe přesvědčím, schovám do šuplete zpět revolver magnum výrobce Smith and Wesson, beztak do něj nemám náboje, jsou drahé. Na třetí pokus si správně nasadím boty, zavážu tkaničky, abych záhy zjistil, že nemám kalhoty. Drobnost. Tak znova.

Napotřetí to zvládnu správně a odhodlaně vycházím směr pracovní tábor, kemp by se chtělo říct (a rozdíl mezi mým denním zaměstnáním a kempem? Inu, kemp má čtyři písmena) .

Někdy během dopoledne dorážím do zaměstnání a usazuji sebe celkem nepohodlně v zasedací místnosti na velmi nepohodlnou zádalámací sesli modré barvy s opěrátkem č. 8, které vyráběli snad ještě pionýři hitlerjugend na žádost hitlera v době, kdy chtěl židy pouze mučit pravidelným schůzováním na téma domestikace veverek v sudetském pohraničí.

Sedím, lelkuji a čekám na povinnou čtvrtlení šůzi, kde nám skrze slovní projev bude sděleno namísto motivace, že to celé děláme blbě, a že odměny již tak zkrácené mnohde i na třetinu své původní velikosti, nebudou, pokud my nebudeme rychlejší, efektivnější, produktivnější. A na toaletách prý opět někdo nezhasl. Jsou na fotobuňku, ale nejvyššímu se přece neodmlouvá, tak se raději nikdo neozval.

Chtěl jsem ještě dodat, že v mikrovlnné troubě vídávám také pravidelně nevypnuté světlo, ale po ledničkové aféře to raději nechávám být a nasazuji výraz člověka chápajícího a mírně pokyvuji lebkou asi jako miloš zeman, když se uprostřed projevu začne těšit na domácí slivovičku.

Poté následuje rychlý oběd, rychlá tekutá čokoláda a návrat do vosího hnízda. Ačkoliv výraz vosí hnízdo je pravděpodobně hodně nadsazený – ve vosím hnízdě se alespoň píchá, kdežto tady nás akorád jebou a to je ve výsledku dost rozdíl.

Ani velký obsah nasycených mastných kyselin se spoustou uhlíkových atomů a dávka cholesterolu nepomáhají mým bolavým zádům. Ne že bych snad očekával, že tomu bude jinak. Každopádně je to vskutku mrzuté. Nasádlím se tedy ergonomicky za pracovní stůl a zpoza ergonomicky umístěných monitorů mžourám na ponurou okolní krajinu skrze velké korporátní okénko.

„Neotevřeme okno?“ Pronese někdo. Cukne ve mě. Nic nic, buď klidný, již brzy to skončí, jednoho dne už tě okna, průvan ani bolesti trápit nebudou, opakuji sám sobě, ale bezvýsledně. Musím odejít na zdravotní cholerickou procházku. Vždy počítej alespoň do desíti, vzpomínám na slova doktora Šrinka. Není to lehké. Deset je rychle pryč, ale cholerická excitace zůstává. Nemilé.

Procházím se po chodbě, absolvuji standardní druhé kolečko a když míjím okno na chodbě, zahledím se vdál a popřemýšlím, jaké to asi bude, až se přestěhujeme.

Firma se totiž brzy bude stěhovat do lepších (rozuměj levnějších) prostor na opačném konci města, kde bezdomovci dávají dobrou noc a parkovací místo sdílíte se čtyřicetiosmi lidmi. Celá tato stěhovací záležitost přinese zvýšení měsíčních nákladů odhadem o dva tisíce korun měsíčně. Chvíli lituji, že jsem ten výpočet vůbec minulý týden prováděl, ale v poslední době se bez přesné měsíční kalkulace nedá existovat. Přemýšlím, kde vzít a nekrást. Možná bych měl brát drogy jako všichni okolo… ale zase, kde na to vzít, a nekrást? Kdepak, to se mi příčí.

Ještě sedm let v debetu, hmmm. Zaháním chmurné myšlenky jinými chmurnými myšlenkami. Nepomáhá to. Mám já to vůbec zapotřebí, zpochybňuji svá rozhodnutí z posledních let; to se mi dříve nestávalo… Z myšlenek mě vytrhává až hlučný výměnný německý student Wendelin Strudel při své pravidelné procházce na setkání s přáteli z klubu příznivců rakoviny. Navštěvuje klubovnu každou hodinu, s železnou pravidelností. V tomto směru se mu německá preciznost nedá upřít. „Gútn tág, já?“, zahlaholí. Gutntag pičo, pomyslím si, ale nahlas pronesu jen nezbytně nutné německé fráze, které považuji za nutné pro jeho odvelení do vyšších míst. Strudel je vesměs neškodný, ale neměl jsem na něj vůbec náladu.

Takže stěhování. Ach jo. Šest přestupů běžným hromadnědopravujícím prostředkem, hmm. Změna zaměstnání by byla jistě na místě, teoreticky i možná, ale v reálu? Má to vůbec ještě smysl, na tu krátkou dobu? Pro správnou odpověď stiskněte jedničku.

Z letargie mě dostává až opět halasící Wendelín vracející se v dobrém rozmaru zpět ze své kouřící přestávky. Bodejď by ne, plíce plné dehtu a mozek zahlcený dopaminem. Také bych bral. Přinejmenším namísto bolesti zad. Předstírám telefonický hovor, abych se ho rychle zbavil. Stejně bych se měl vrátit na pracovní místo. Pomalu vcházím do kanceláře s otevřeným oknem a usedám za pracovní plac. Záda zabolí. Už to zase vystřeluje do pravého lýtka. To je asi špatně, přemýšlím. Měl bych dokonce vědět, co to přesně znamená, ale nevzpomenu si. Málo se učím na zkoušky. Tato myšlenka ve mě vyvolá ještě větší beznaděj, kterou se po zbytek dne snažím už jen velmi marně zahnat.

Nepomůže ani důvtipná kolegyně, která zkonzumuje aromatický banán a jeho slupku umístí do odpadkového koše v místnosti. Jak já tohle nesnáším… Co já, ale mé čichové buňky. Jistě, mohl bych něco říci, ale dočkal bych se velmi pravděpodobně argumentu v duchu „a ty zase biješ černochy“ nebo tak něco naprosto nesouvisejícího. A to mi za to nasrání a zbytečný konflikt nestojí, tak to raději tiše přejdu a jsem sám na sebe naštvaný, že jsem takový empatik-konfliktnevyvolávající-cholerik-slaboch (rozuměj: kokot). Nakonec se uklidňuji myšlenkou, že mám také spoustu negativních zlozvyků, které kolegyně v tichosti přecházejí – například nosím do kanceláře pravidelně čokoládu či jiné sladkosti, což mnohé z nich jistě irituje. Hmm, zavděčit se nedá všem.

Raději tedy absolvuji další zdravotní kolečko. Nic moc to nepomáhá, vracím se. Po cestě potkávám technického nadřízeného co vypadá trochu jako domestikovaný arabský fundamentalista, a který mi už dokonce jednou odpověděl na pozdrav. Ačkoliv to bylo asi omylem, protože se uprostřed hel a ou zatvářil jakoby činil něco tuze nevhodného a zašklebil se jako při tradičním bar itzvah. Nejinak tomu bylo i dnes. Tichý jako voda co břehy nemele. Ať si mele co chce, seru na to.

Kolem páté hodiny kolegyně odchází. Banán v odpadkovém koši mi stále nedává spát. Ale říkám si, že to už nemá smysl řešit. Kolem sedmé se rozhoduji pro radikální řešení a odcházím pryč z tohoto mrzutého místa. Sjíždím výtahem do přízemí, sdělím vrátnému prázdnou frázi „na shledanou“, aniž bych měl jakékoliv ambice ho ještě někdy vidět a jako každý večer odejdu stepovat na zastávku městské hromadné dopravy, abych se po přijetí prostředku jen znechuceně podíval na masu lidí uvnitř a navzdory počasí vyrazil pěšky v ústrety svému podzemnímu garážovému bydlení.

Za necelou půlhodinku dorážím k bydlící unimo-buňce. Kontroluji schránku. Tuny letáků a složenka. Navzdory nápisu: „reklamu NE“, hmm. Zkřesat do krychle ty tupé roznašeče letáků, hřmím. Pak se uklidňuji, že to možná roznáší skupina dyslektických nedochůdčat, které mají ambice stát se politiky. A k postiženým by se člověk měl chovat slušně… Hmm.

Otevírám dveře do bytu, kde mě očekává očekávatelné. Pustota.

Theodor Bastard – Pustota

YouTube Preview Image

Tématické, trefné. Teodor umí. Možná bych si to mohl dát jako znělku na domovní zvonek. Asi by to však bylo zbytečné, už nezvoní ani poštovní pajduláci, natož někdo jiný. Ani se vlastně nedivím.

Napouštím vodu do konévky, neboť pít se musí a otevírám lednici. Nasládlý pach mi oznamuje, že kari z předchozího týdne se rozhodlo odejít na věčnost. Vyhazuji tedy kari a přemýšlím, co k večeři. Nezbývá než vyzkoušet, jak chutnají bramboráky na studeno. Nejsou studené nijak zvlášť dobré. Po třetím kousku lituji, že jsem je taky nevyhodil. Toliko pro radost z jídla. A to se lidem chlubívám, jak neumím vařit, hmmm. Pravda bude asi někde mnohem jinde.

Usedám na židli před neslyšně blikající monitor a dávám se do práce. Z úvah mě vytrhává pravidelné dunění v patře nademnou. Sousedi zase vozí šklebáka v kočáru přes práh sem a tam a připadá jim to jako božský nápad dělat tento monotónní sebevražedný zvuk alespoň dve hodiny v kuse. Skvostné, nepopsatelné. Mám chuť si strčit prst skrze nos do mozku a vyškrábat ten dunivý zvuk odtamtud. Pravděpodobně by to stejně nefungovalo. Bohužel nemohu nic říct, ještě není deset hodin, dunit si tedy můžou jak chtějí. Mrzuté.

S tikem v oku ještě napíšu něco na málo na blogy. Okolo desáté se mi už klíží oči, je čas jít spát, ráno brzy vstávám. Další den za námi, kolik ještě zbývá??

Sdílej tento článek

6 Responses to “Běžný pracovní den korporátního vojína”

  1. Petr od vedle says:

    Ty nutně potřebuješ nějakou ženskou.

    Máš ještě číslo na tu Kopretinku? Neměl bys lámat hůl nad slečnou, která tě adoruje, takových moc nebude. 😉

  2. Ty jsi patrně z článku nabyl dojmu, že mám starostí málo, viď! Příště budu více deskriptivní. Každopádně s ženami je to jako s tramvajemi. Když nějakou potřebuješ, musíš hodně vydělávat, aby sis ji mohl dovolit. Takže je lepší ji nepotřebovat a zasvětit svůj život něčemu, hmmm, jinému.

    Co se týče Kopretinky, tak na ni telefonní číslo ani nemám a je tomu tak dobře. A nenech se mýlit, s tou adorací to zase tak hluboké nebude – už proto, že jsem ji na našem společném setkání sdělil v záchvatu jakési upřímnosti pravdu (rozumíš: PRAVDU!) o mém pracovním zařazení. Takže jistě chápeš, že to je mood-killer i pro absolutní idealistky.

    Konzistence a poctivost, to jsem celý já!

  3. Bacil says:

    Tak tak, a hned zadělat na šklebáka. Se pak budeš těšit na to svoje místečko se záda-křivící stoličkou. I na tu slupku od banánu :)

  4. Ano, to co pravíš bude patrně pravda, nicméně to je ještě rajská hudba daleké budoucnosti!

  5. Mohla bys prosímtě tu banánovou slupku vyhodit jinam? (Tedy tak na mě bohužel nevolají, ač by všechno bylo jednodušší...) says:

    Svěřím ti malé, nicméně převratné tajemství, jo? Žádné slečně nevadí tvoje pracovní zařazení, nýbrž fakt, že se za ně stydíš. Když řekneš hrdě „dělám popeláře“, můžeš udělat i dojem. Když řekneš s červenýma ušima „no víš, já jsem jenom technický ředitel velké IT firmy“ (s podtextem „se ti omlouvám, že nejsem generální, takhle asi pro tebe nejsem dost dobrý“), tak si tě každá zařadí jako zakomplexovaného zoufalce. A to fakt není sexy.

  6. Hmmm, kdopak nám to zavítal na blog. Takové dlouhé jméno, to se zde nevídí příliš často :-).

    Já se za své pracovní zařazení skutečně stydím. Mám snad raději lhát? Dokonce jsem svého času uvažoval, že budu raději říkat, že pracuji jako vycpávač činčil, jak jsem se za tu realitu styděl. To bych ale nebyl upřímný. Důležité také je, že s Kopretinkou se nejednalo o rande, ale o bodré setkání fanynky místních textů s mou osobou. Tj. nebyl důvod být neupřímný a vymýšlet si, abych získal vyšší kredit.

    Předně mi však zkušenost ukazuje, že většina lidí uvažuje celkem povrchně a není se jim co divit. Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, viděl jsem jasně její zklamaný výraz, když jsem jí popsal co vlastně dělám…

    Tak to prostě je. Nebo mi snad chceš tvrdit, že je víc cool zaměstnání popleář za desítku než projektový manažer za třicet? Můžeš mi sice tvrdit, že by sis klidně vybrala popeláře s desítkou, ale to pouze za předpokladu, že bys byla finančně zajištěná (či aspoň zajištěnější). V opačném případě si z takového platu těžko pořídíte byt, miminko natož třeba auto. A ač celé je to spekulace, tak ta poslední myšlenka je objektivní tvrzení.

    Faktem zůstává, že kdejaký eminem bude mít v současné době vždy více příznivců, slávy i peněz než prvotřídní kardiochirurg a to jen proto, že většina planety považuje hudební zpěváky za „cool“ záležitost, ačkoliv jako osobnosti stojí třeba za houby. A nejinak je tomu i v případě dalších povolání, jen posunuté do jiné úrovně.

    Obecně však debata nestojí na tom, jestli mé pracovní zařazení ženám vadí či nikoliv. To teď jenom tak nějak vyplynulo z konverzace. Já vím, že peníze vydělat umím, jen toho dělám moc a hlavní práce mě bohužel nebaví. A přes veškerou vzdělávací snahu jsem to zatím nedokázal změnit. To je celé.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *