Nebudu zde vyprávět historku, kterak jsem kdysi omylem šel jednou do baru bez brejlí a balil tam (také omylem) chlapa, co neskutečně vypadal jako ženská. A že nejlepší na tom bylo, že si všichni u stolu mysleli, že je to nějaký můj kamarád. Ehm. Budu raději vyprávět o nedávném víkendovém zážitku jiného rázu.

To si takhle sedím v baru, kde se na mě skoro dvacet minut aktivně culí jedna slečna. Neb se mi to nestává až zase tak často, brzy se osmělím a jdu ji navštívit. Až z blízka začínám chápat, že se neculí na mě, ale že má páteřní korzet a v ksichtu docela solidní gibs. Tedy škleb. Polilo mě horko. Co teď? Musím něco říct! „Ahoj“, povídám nezřetelně. Stále se šklebousmívá. Nevím jak pokračovat. Jsem nesmělý, když lidé na můj pozdrav nereagují. Asi je pod sedativy, pomyslím si. „Nedáš si tic tac“? vytahuji z kapsy balení pomerančových ticiho taců. Zase žádná odezva. Kdyby alespoň lehce zakoulela očima nebo něco. Nic. Skoro už si připadám jako na maturitním večírku, když tu si ke stolu přisedne nějaká další ženská a povídá. „Marcelka nemůže mluvit, vzala si nějaké silnější prášky dneska“. „Hmm, to mě mrzí. Má takový, … hezký kukuč.“. „Tak nashledanou“. Spěšně se loučím. Uff, vybruslil jsem z toho stejně dobře jako policejní inspektor Wiggum ze Springfieldu. Leč, co se dá dělat – lepší už to nebude a horší to může být (a bude) vždycky.

Tak to byla taková slabší víkendová. Což mi připomíná, že se mi podobné věci stávají každou dekádu. V minulém století například jsem jednou stopoval z Olomouce do Hranic a stopnul jsem nějakou dvojici kluk holka ve škodovce, že mě vezmou. Tak si sedím vzadu a snažím se, jako vždy, nějak rozumně konverzovat. Zabředli jsme ihned do debaty o (ne)bezpečnosti silničního provozu. Bavil se se mnou tedy vlastně jen ten kluk – řidič. Holka co seděla na místě spolujezdce se pořád tak zaraženě dívala dopředu a vůbec nejevila o konverzaci zájem. Nijak jsem tomu však nepřikládal váhu.

No a jak si tak jedeme, projíždíme v jednu chvíli větší kruhový objezd s více jízdními pruhy, který není dvakráte ideálně navržen a čas od času tam zhavaruje nějaký ten plech na plech. S nadšením sobě vlastním pronáším pro mě památnou větu: „Tady je to dost drsný, jak do vás někdo napálí, tak jste klidně na doživotí na vozejku“ a očekávám klasické šoférovo přitakávací mručení a následné rozvinutí konverzace o dárcích orgánů a podobně. Navzdory očekávání však nastane hrobové ticho. Řidič se po chvíli zkoumavě podívá na spolujezdkyni a následně povídá mým směrem: „No, víte, já zrovna vezu přítelkyni z nemocnice, kde byla doteď po operaci páteře. Před půl rokem nás tady srazil náklaďák a doteď ještě nemůže úplně chodit…“

Nu, ač jsem to nemohl tušit, tak blbější větu bych taky hledal docela těžko. Připadal jsem si zbytek cesty trapněji než standa gross při vysvětlování původu svých peněz. Hned byl každopádně jasný důvod zařezanosti slečny a jejího upřeného pohledu vpřed – korzet… Ani jsem se jí nemohl omluvit, neboť jsem jí neviděl do tváře a mluvit jí do zad se mi nezdálo úplně vhodné. Snad byla také pod medikamenty…

Inu, kdoví, ale prostě toto jsou ty radosti neradosti života, které se sebou člověk musí táhnout. Fuj, už aby to bylo za mnou!

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *