Barbacoa aneb barbecue party a olbřímí penis

Jakkoliv by se za normálních okolností plán na Barbecue grilovací párty na pláži zdál býti skvostně elegantním, nebylo tomu tak. Ale pojďme si to povyprávět hezky od začátku.

Předminulý týden firma avizovala, že zorganizuje na sobotu barbecue párty za účelem poznání sebe či dalších kolegů. Na tom by nebylo celkem nic až zase tak zvláštního, kdyby výběr místa nebyl úplně nejlepší. Byla vybrána oblast, která je měhrodem vzdálena cca hodinu + 1 hodinu pěší chůze (aspoň dle map Google, v reálu je to asi méně) a navíc za to chtěli vybírat peníze. Zhruba 5 – 10 euro na hlavu. To mi přišlo mírně na hlavu. Padlé. Nicméně jsem protestoval skoro vůbec nebo jen v rámci mých běžných mezí.

Jelikož mělo nicméně o víkendu pršet, akce se přesunula na další týden. Do té doby dokonce provozovatel soukromých autobusových linek „Julia y Pepé s.r.o.“ zvedl fefelon a byl tak zamluven i dopravní prostředek. Potud vše krásné. Akce byla naplánována od 13h do 19h s tím, že si musíme přinést vlastní alkoholické i nealkoholické nápoje, vlastní jídlo (pokud nejíme maso) a vlastní židli, pokud nechceme celou dobu stát. To poslední jsem si domyslel, jak se ve výsledku bohužel ukázalo, velmi smutně správně.

Dříve by mi to přišlo jako velmi podivná organizace, ale po více než měsíci ve Španělsku se tomu jen mírně usmívám a pro sebe si opakuji „typical spanish company party“. Každopádně toto vše by mi celkem ani tak moc nevadilo, nebýt jedné prapodivné věci, která se udála ve středu, tedy pár dní před onou párty.

A tou věcí, která se udála, nebylo nic jiného, než… rýma. Zkurvená zajebaná rýma. Už slyším ta plesknutí, jak se všechny samičky co to tady čtou plácly do čela se slovy „jojo, rýmička a chlap je v prdeli“ – jenže ono to není tak prosté! Ten daný týden jsem měl naplánovaný začátek půstního období – úterý a čtvrtek, jelikož to jsou dny, kdy nechodím do posilovny. Úterý proběhlo v pořádku, ale čtvrtek s rýmou byl už mírně náročnější. Vypadal jsem prý jako zombie – děsně bledý a s divným hlasem.

V prvé řadě je mi záhadou KDE a JAK jsem mohl ve třicetistupňových vedrech vůbec rýmu chytit?! Pričetl bych to aklimatizaci, kdybych už tady nebyl více jak měsíc… Nakonec se tedy ukázalo a bolest svalů v průběhu to mírně potvrdila, že nešlo jen o tupou rýmu, ale nějakou virózu, která se tu v okolí povaluje, jelikož jí už dříve trpělo několik kolegů. Takže výše zmíněnému plácnutí dávám pouze jednoho bobra pravdivosti z pěti, jelikož zbytek můžu svést na okolnosti přitěžující a virózní.

Každopádně čtvrtek jsem nějak přežil a v pátek jsem byl dost mimo, přestože jsem už normálně jedl. Všichni mi nabízeli rozličné léky, moly, paraceta a jiné, jenže já jsem se nedal a jal jsem sebe výlečit nůší pomerančů a dobrou vůlí. Ani jedno z toho nefungovalo a pokaždé, když jsem se v noci zhruba potřetí probudil, jelikož jsem nemohl příliš dýchat, jsem mírně litoval, že jsem si od kolegů zmíněnou medicínu zvyšující riziko smrti pouze o 30% nevzal. Leč, takový už jsem já – hloupý.

Tak či tak jsem nakoupil dvě pixly tinta de verana, nějakou vodu a chystal se v sobotu na barbecue vyrazit, jelikož člověk nikdy neví co nebo koho tam potká. Přestože jsem ještě hodinu před odjezdem zvažoval nejet především s ohledem na migrénu, kterou začly ucpané dutiny provozovat, nakonec jsem se rozhoupal a vyrazil, což se o tři hodiny později ukázalo jako fatální chyba číslo 328.

Autobus nás s menšími dotazy řidiče dovezl na nedalekou pláž, či spíše parkoviště, odkud jsme došli na pláž, která… byla průměrná, ale jistě by neurazila, kdyby se nad ní netyčila – wait for it – cementárna. Ano přátelé, cementárna. Připadal jsem si malinko jako ve snu a trošku jsem i doufal, že jsem se při vystupování z autobusu praštil do hlavy, upadl a na slunečném dni koupil úžech, výsledkem čehož byly tyto vidiny. Zatím (neděle) se ovšem zdá, že se jednalo o realitu. Krutou realitu.

DSC02615

Připadal jsem si jako zfetovaná růženka v říši polských divů – byl jsem ve třicetistupňovém španělsku, měl jsem nepříjemnou rýmu, táhl jsem těžký batoh a nad pláží, kam jsem dorazil, se tyčila ohyzdná cementární věž. Kousek od ní se nacházelo cigánské ohradiště obsazené španělskými lidmi, kteří hned vedle parkoviště bivakovali s přenosnými grily, na kterých točili zvířátky různého stáří a typu. Vypadalo to… obskurně.

Našli jsme volný plácek. Absence židlí, stolů a jakéhokoliv grilovacího vybavení ve mě vyvolala pocity, kterými museli trpět lidé v koncentračních táborech, když přišli do sprch a netekla voda. Kromě toho nikde nebyl stín. Sice zde byly miniaturní stromečky připomínající bonsaje, ale sahaly mi nanejvýše po rozk… krk. Za chvíli odněkud někdo přinesl domácí gril dětské velikosti, vedle něj postavil druhý, pro děti předškolní (byl mi tak ke kolenům) a jal se do nich vkládat RUKAMA dřevěné uhlí.

Toto celé jen potvrzovalo mou domněnku, že se nacházím ve snu. Plátky masa „na steak“ nakrájené tak tence, že skrz ně bylo vidět, už byly pouze pomyslnou zátkou celé této penetrační události.

Jak jistě správně nyní tipujete, byl jsem z toho všeho otrávený jak malajský šíp a zhruba po hodině strávené na onom místě jsem v hlavě začal počítat minuty do konce, jelikož jsem sebou neměl žádné GPS ani mapy, abych se dostal pryč hromadnou popravou.

Čas jsem si tedy krátil sledováním lidí, což bylo neskutečně nudné, konverzacemi, které popravdě nebyly o mnoho lepší a sledováním tence nakrájených zvířátek opékaných na nevhodně uloženém grilu o výkonu rumunského solária. Nemohl jsem jít plavat, jelikož jsem byl nachcípaný, nemohl jsem jíst, protože jsem neměl na tento typ pokrmu po půstování příliš náladu, nemohl jsem se slunit, poněvadž jsem si nevzal opalovací krém s faktorem vyšším než deset a popravdě bych se asi ani normálně slunit nešel…

Smutnou zajímavostí bylo také to, že se u pláže pro stovky lidí a grilovacího místa pro další stovky nenacházely žádné toalety! Tímto faktem trpěly pochopitelně především ženy, nicméně v rovině obecné mi to přijde více než praštěné a po zdejších dosavadních zkušenost také poněkud typické španělské řešení problému.

Takhle to dopadá, když se chcete družit, přestože víte, že většinu roku trávíte v podzemním bytě s výhledem na namalované okno a tudíž to nebude jeden z nejlepších nápadů.

Ještě před závěrečnými fotkami se můžete pokochat penisem, který se na vrcholku cementárny nacházel:

DSC02653

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *