Znáte ty situace, když se večer zhroutíte do křesla a u kardiovaskulárního zařízení vás hřeje pocit dobře vykonané celodenní práce, která nebyla vůbec zbytečná? Tak takový já jsem dnes ani zdaleka nezažil. Kromě toho tedy, že nemám křeslo, nemám ani dobrý, hřejivý pocit u mého kardiovaskuláru. Dvojtečka pomlčka otevřená závorka.

Popravdě jsem takový pocit nezažil zhruba od té doby, kdy jsem přišel domů v mírně nakoupené náladě a udeřil jsem se svou mozkovnou lebeční o futra. Což sice bylo o osm hodin později poměrně solidně bolestivé, ale ten pocit komatu mezitím byl k nezaplacení. Asi jako kreditka mastercard. Aspoň ta moje. Tam vám je peněz… akorát na opačné straně než kde je nula. Hmm, zasraná matematika. Ale neodbíhejme od tématu.

Dnešní den jsem strávil padesátikilometrovými pojížďkami, které zahájil jsem jedinou světlou situací dne, a totiž vyzvednutím bývalého kolegy, kterému se podařilo vyrobit dvojčátka (ne zrovna v danou chvíli) a následným společným přesunem mezi vietnamskou komunitu, tedy na největší tržnici ve městě. V tamní unimobuňce jsme hodlali sebe nacpat exotickými plodinami, které naleznete pouze a jenom v kontejnerech přepravovaných bez proclení právě ze země vycházejícího Nguyễn Sinh Cunga, známějšího masám spíše pod citoslovcem Ho či Min.

Ihned po příjezdu jsem navrhoval, abychom se představili jako imigrační úředníci, že tak získáme jídlo zdarma. Můj nápad byl nevraživě odsouzen jako rasistický a tak jsme šli jídlo konzumovat jako běžní smrtelníci. Najedli jsme se bohatě a do syta v pytýčce výrazně stylizované jako socialistický obývák z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století pokud by se tento nacházel v přepravním unimo kontejneru. Seděli jsme mezi kadeřnictvím, internetovým koutkem a karaoke kabinkou. Skvostně avantgardní! Jídlo dobré, ale příště vyzkouším něco co se už nehýbe a z talíře se nechystá uprchnout.

Zbytek dne jsem už strávil pouze více než mrzutými pojížďkami mezi úřady. To vše proto, abych mohl importovat do této bohem zapomenuté banánu (čti: země) zboží z míst, kde slunce zapadá ještě zadarmo. Celému procesu se říká celní řízení. Celní řízení je logická procedura, ke které potřebujete buď vzdělání na vysoké úřednické škole, osm doktorátů v oboru formulářových orgií, tři atestace a antipenetrační nátěr celého těla (k získání u svého farmakologa). Pokud tohle všechno nemáte, můžete svému přepravci udělit plnou moc, aby celý proces absolvoval za vás.

Jenže, aby to nebylo tak snadné, stát pod rouškou evropské unie naježil předminulý rok dáreček v podobě EORI. Mít EORI je něco jako míti filipa. Nemáte-li totiž EORI, můžete si s splnou mocí pro přepravce vytřít akorát tak… místo kam slunce nedohlédne. Dopravce totiž nepřijme plnou moc, pokud si tento speciální identifikátor
hospodářského subjektu nezařídíte. A k tomu jako bonus tři další dokumenty. Speciální identifikátor hospodářského subjektů vám zařídí místní celní správa na základě vyplněných formulářů a to přibližně do dvou dní. Zní to lákavě, což? Kdo by si to nechtěl vyzkoušet, že ano. Honem na to, povídám si.

Nejvýživnější. Tak by se dal celý zážitek označit. Budova celního úřadu byla zahalena do hávu odpoledního slunce, které mi ihned po příjezdu zatarasil svou mohutnou celní postavou pán, který se domáhal deseti korun za každou započatou hodinu mého parkování. Celní úřad, který měl otevírací dobu do pěti hodin a kam jsem dorazil o dvě hodiny dříve, přesněji ve 14:59. Vpadl jsem do velké prázdné místnosti plné nikoho a po chvilce postávání u přepážky, kde si mě vycvičený celní pán velmi obezřetně nevšímal, jsem se odešel zeptat jinde sedícího úředníka, kam mohu jít zažádat o tajemné EORI.

Po vznesení dotazu jsem se setkal s pohledem vylekaného králíka, kterého jste zrovna vytáhli z nory až mu mrkev upadla od úst. Briskně si začal uklízet stůl a s mávnutím někam dozadu utrousil, že tuto agendu vyřizuje paní X nebo pán Y a spěšně odešel. Odebral jsem se tedy k mávnuté přepážce, kde jsem před chvíli netečně postával a osmělil jsem se hlasitě dotázat o kukaň dál vevnitř sedícího úředníka, zda mi může číslo EORI vydat.

Po chvilce volání se přiloudal a s útrpným výrazem mi sdělil, že to tady dělají, ale jen do tří. Podíval jsem se na hodinky. Ukazovaly 15:02. Tázavě jsem se na něj podíval. Občas trpím pocitem, že slov není potřeba. Odpovědí mi byly oči prázdné jako šou petra novotného. Nic. Otevírací doba je do pěti, honilo se mi hlavou. Ale musíš být hodný, potřebuješ to vyřídit, nesmíš úředníka popudit úderem do dutiny nosní, opakoval jsem si. „Dobrá, ale já mám formulář předvyplněný, nešlo by to zařídit?“ taktně jsem ignoroval otevírací dobu úřadu, ačkoliv se místností vznášela jako pregnantní elefant. K mému překvapení úředník po chvilce brejlení do podaného dokumentu lakonicky odvětil, že teda výjimečně proces vykoná, nechť si přijdu za přesně patnáct minut.

S velmi smíšenými pocity jsem se odebral do čekací místnosti. Cestou jsem jen smutně minul ceduli s nápisem „Protikorupční linka generálního ředitelství cel: 800 232 222“ a chápavě jsem před ní pokýval hlavou. Ano, již chápu, proč tam všude tyto nápisy jsou.

Za těch patnáct minut, které jsem v čekací místnosti strávil, odešlo z úřadu na dva tucty zaměstnanců, možná více. Asi jsou úřední hodiny pouze relativním pojmem. Ale to nevadí, však nejsou placení z mých daní. Jistě nejsou. Nejsou. Nejsou. Nesmí!

Po uplynutí lhůty jsem se pro dokument vrátil. Byl tam, spolu s úředníkem. Uff.

Nejsmutnější záležitostí na celém procesu je fakt, že výsledné získané EORI číslo je totožné s již existujícím daňovým identifikačním číslem právního subjektu, pro který toto číslo vyřizujete. To už vám nezbude, než se křečovitě pousmát a snažit se s vypětím všech sil neemigrovat.

Prostě… asi takovej pocit, jako je bodnutí nožem.

Celé je to podobně patetické (čti ubohé, ano ano, slovo patetický má prý v češtině jiný význam – říkal to honza hus!) jako samokrucifikce. To není erotická metoda. Tedy přinejmenším ne příjemná erotická metoda bez následků. Potvrdit to může korejský pán:

V Jižní Koreji našli v pondělí tělo ukřižovaného muže. Ruce a nohy měl přibity k dřevěnému kříži, na hlavě měl trnovou korunu, popsala tamní policie. Tělo ve spodním prádle bylo v opuštěném kamenolomu. Fanatický křesťan se zřejmě ukřižoval sám.

Zdroj: Idnes.

Podle policie jasná sebevražda! Hmm. Tomu říkám echt self-made man.

Sdílej tento článek

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *