Blog pana sponky

Ano, čtete tuze mnoho správně. Pan sponka se dal na poustevnický způsob života. Nebo přesněji řečeno poustevnicko-kapitalistický způsob života. Jak to funguje? Než popíši více, je nutno si definovat základní pojmy. Půst není dieta! Lidé mají tendence si to plést a protože část z vás, kteří to zde čtou se nacházejí v podmnožině “lidé”, je potřeba to zdůraznit. Půst není dieta. Tak.

Další co je nutno zdůraznit je fakt, že půst ve své podstatě není zdraví škodlivý, pokud je prováděn správně. A co to tedy takový půst je? Definice je pro pochopení velmi složitá, ale pokusím se ji značně zjednodušit: Půst je období, po které člověk nežere. Rozuměj nepřijímá potravu. Žádné obědy, večeře, snídaně, přesnídávky, obědovečeře, prostě žádná pevná ani nepevná strava. V průběhu půstu je správné pít bezbublinkovou filtrovanou vodu (tj. zbavenou minerálů), ideálně rovnou destilovanou. Osobně dávám přednost běžné filtrované vodě skrze filtr z aktivního uhlí a pryskyřice, který odstraňuje tolik milovaný chlor a látky, které způsobují tvrdost vody.

Základním pravidlem je při půstu dostatečně pít zmíněnou vodu. Žádné čaje, minerálky atp. Jednoduše nic co by pomohlo žaludek a základní trávící proces nastartovat.

Letošek bude v mém jídelníčku tedy ve znamení půstových období. Prakticky každý pátek v každém měsíci letos jíst nebudu a každý měsíc přidám nějaké dny navíc. Začal jsem úspěšně v lednu a pokračuji stejnou tendencí i tento měsíc. První víkend, což je tento, jsem si dal ve znamení půstu celý. Tedy ani v pátek, ani v sobotu, ani v neděli (jsem si vědom, že a i nebo ani před čárkou se brání. Leč, seru jebu na čárky) jsem nic nejedl. Dnes je neděle, do konce půstu zbývá již jen pár hodin a noc, takže již mohu hodnotit svou seanci za poměrně úspěšnou.

Dá se říct, že nejhorší jsou ty jednodenní půsty. Respektive byly. První pátek byl zrovna nový rok, to jsem se značně nudil při práci a tělo si velmi dobře pamatovalo množství chlebíčků, které se v lednici nacházely, pročež to bylo poměrně slušné utrpení. Ale zvládl jsem to. Druhý pátek jsem zase ráno neprozřetelně navštívil hodinu powerjogy v dobrém úmyslu že “ráno zátěž tělu nebude vadit” a to hned poté, co jsem odházel tunu sněhu z chodníku před domem. No, celkem to nevadilo, ale cítil jsem se vymačkaný jako holka z pornoakce č. 4. Následně jsem ještě musel sníh odházet večer a to už mě stálo i ty poslední zbytky energie. Leč přežil jsem bez větších rozmarů. Třetí, čtvrtý a pátý půstový pátek byly víceméně stejné. Dá se říct, že pátý pátek byl asi nejpohodovější, tělo si pravděpodobně začalo zvykat.

A jak tedy probíhalo první letošní větší půstové období? Popravdě nijak tragicky. Opět první den byl nejhorší, nějaké malé myšlenky na jídlo zde byly a samozřejmě také obavy z toho, jak se to vše podaří, ale nakonec šlo všechno hladce. Díky dostatku práce jsem v sobotu usedl k práci a odvrátil se od ní až v osm večer. Prakticky jen s pauzami na návštěvy toalet a dočepování tekutin.

Co se týče nevýhod, tak mezi ně patří zejména nižší krevní tlak a díky tomu nedokrvování končetin, což se mi za normálních okolností neděje. Beru to jako dobré znamení, neboť snížení krevního tlaku díky půstům je právě jeden z mých cílů. Ale pochopitelně ještě nelze malovat lva na pozadí krásné ženy, nebo jak zní to pořekadlo o přeskočení jetele z žita kde zrovna leží rozmlácený džbán – všechno ukáže až čas. Takže vlastně jako jedinou nevýhodu spatřuji studené prsty při práci na počítači, což naštěstí nedělám více než 12 hodin denně, takže se mě to vlastně netýká. Hurá.

A co v budoucnu? Postupně budu přidávat každý měsíc nějaké ty dny, takže příští měsíc zahájím sedmidenní půst, v dubnu pak patnáctidenní, v květnu pouze pátky a v červnu dvacetijednadenní. Původní plán byl zkusit i čtyřicetidenní půst, ale protože zatím nemám moc zkušeností, rozhodnu se až v polovině roku podle výsledků 21denního půstu.

Finální otázka, která jistě všechny napadá: Proč to vlastně všechno podstupuji? Samozřejmě je to hezká výzva – zkouška vůle, trpělivosti a odolnosti. Podstatným důvodem je také zvědavost, kolik dní se dá bez jídla přežít aniž by mé tlusté tělo zkolabovalo. Navíc, po jedenadvaceti dnech hladovění by mělo dojít k určitému resetování imunitního systému, vyčištění střev a odstranění prastarých ložisek.

Ta očista organismu od látek uložených za všechny ty dekády přežírajícího se konzumního života je pro mě nejspíše nejklíčovějším důvodem – snížení krevního tlaku, odsolení organismu, kloubů a všeobecně zefektivnění fungování celého těla – to vše si od toho naivně slibuji. Samozřejmě pokud dojdu až k těm nejdelším půstovým obdobím, dojde i k eliminaci tukových složek, případně částečně zbytečného svalstva, což by mohlo přinést úlevu kloubům, které takto nesou zbytečná kila navíc.

Výhodou je také určitá změna životního stylu – díky pátečním půstům mám objektivní důvod nenavštěvovat místa, kde se vyskytují lidé, nahé ženy, kouř z cigaret či alkohol a to je velké odlehčení organismu. Také díky půstu získávám více času na práci, když nemusím tolik řešit nákupy, přípravy, vaření a samotnou konzumaci, trávení atd.

A jaké jsou reakce okolí? Říká se, že při půstu je důležitá podpora lidí z vašeho okolí. Škoda, že já něco takového nemám. Reakce z okolí na mé rozhodnutí držet letos půsty je zhruba následující:

Si se posral, ne? (kamarád)

Půst je ale značně zdraví škodlivý! (známá)

Ty vole, to nedokážeš, to je blbost (většina kamarádů/ek, známých)

A co když umřeš? Máš někoho kdo tě bude hlídat? (žena, kterou zde nelze jmenovat)

Proč? (někteří známí)

Notypičo! (kamarád ze střední školy)

Někteří (nebudu jmenovat), vědomi si mých pokročilých kulinářských znalostí (poznám např. vodu horkou od té studené) mi začali nosit v pátek večer domů steaky k posouzení propečenosti, případně ukázat jak velkou místu lasagní byli schopni připravit na víkend. V těch lepších případech mi jenom zavolají v průběhu mého půstu a pochlubí se, kde si zrovna dali vynikající vepřová žebírka na medu nebo podobnou pochutinu. Ti otrlejší mě pak zvou na večeře, kávy či jiné pochutiny.

Musím říct, že si pak v takových chvílích připadám jako římskokatolický kněz před velikonocemi při návštěvě striptýzového steak-baru po mylném spolknutí pilulky viagry. Leč, neklesám na mysli, neujídám se potají “doma”, jak si některé z vás myslí, ani si nepouštím filmy s jídelní tematikou. Ba naopak – užívám si to, na jídlo nemyslím a doufám, že dosáhnu postupně co nejlepších výsledků.

Potkal jsem ženu. Rozumějte: samičku. Je tuze mňamózní, jak by o své potenciální budoucí partnerce řekl pravděpodobně homogay (ne ne, já nejsem homofóbní, mě buzny neva). Já jsem si však pouze latentně pomyslil, že je ok.

Rozhodl jsem se, že již nebudu ženám podstrojovat tuny dárků, mobilních telefonů, aut, domů, alegorických vozů, ale zůstanu u základu – drobných gest, činů a možná malých dárků. Každý ví, že květiny jsou již dnes přežitek, motorová pila nebo osciloskop také již neosloví, pročež nafukovací balónek plněný heliem je to pravé! Květiny zvadnou, motorová pila zrezaví, osciloskop, no… ten je výjimka, ten je věčný, ale jinak vše nějakým způsobem pojde, leč (!) héliový balonek se vám bude u stropu vznášet i několik dní!

Nevěřili byste, jak složité je získat héliový balónek aniž byste vzbuzovali obavy o své mentální zdraví. Uznávám, že jsem se možná nemusel prve ptát v prodejně společnosti O2, ale přišlo mi to nejlogičtější, zejména když kyslík je od helia (napsal jsem helium s krátkým e, nebojte se na to poukázat, obojí je totiž správně saláti!) vzdálen v tabulce chemických prvků letos zhruba o tři políčka. Takže stačí hodit kostkou trojku a jste tam, že ano. Každopádně pihatá slečna ve zmíněné prodejně se mi snažila s úsměvem č. 3 vyjít vstříc, ačkoliv tipuji, že pod pultem aktivně mačkala panické tlačítko, sloužící k přivolání kolegyně, která prošla výcvikem skupiny ČEZu. Stihl jsem však slušně poděkovat a odejít s letáčkem v ruce dříve, takže jsem přežil. Uf.

Dále zde své patálie s hledáním helia či kombinace balonků s heliem popisovat nebudu, zejména proto, že se mi již nic zajímavého neudálo a také na rozdíl třeba od hledání v googlu jsem byl poměrně dost slušně neúspěšný, takže jsem po cestě koupil jen kytky a mobil. Trapné.

Jistě se tuze divíte, že kvalita mého blogu je stále stejně špatná. Nebo ne? Že to tu nečtete? Ale jděte! Zrovna teď se do vašeho počítače vloupává sušenka, která vám znepříjemní život víc než hitlerovi zdražení plynu. Hmm. Podle mě je to tu ok. Já jsem taky ok. Věřili byste, že člověk, který to tady za mě píše, nikdy nebral drogy a má k nim odpor větší než moskva k imigrantům?

To mě přivádí na myšlenku, že jsem se týden minulý (tato slova si prohoďte, jinak se dobrovský s komenským budou obracet v hrobě) (ne že by snad sdíleli jeden společný hrob) zúčastnil cirkusu. Ano, čtete správně. Já, odpůrce svazování zvířat do kozelce a lámání kloubů u mladých lidí, jsem navštívil cirkus. A ne jen tak ledajaký cirkus! Do tohoto stála vstupenka půl milionu korun českých! No není to skvostné?

A to tam byli jen dva klauni z nichž jeden mluvil špatně anglicky a druhý měl boty delší než je jeho historie zpustošených společností, které vedl. A co jsem se v cirkuse dozvěděl? V podstatě zhruba tolik, kolik jsem věděl předtím, než jsem do arény vstoupil. Tedy, vlastně ne. Zjistil jsem, že kick-off znamená “výkop”, a že firma bude globálně penetrovat počítače v zemi. Což je krásné. Také rád penetruji (fůůůůůj, hymen joke, nebojte se na to poukázat), ale rozhodně tedy nikoliv počítače. A také, že schopnosti některých entit pracovat s primitivní aplikací jako je point powerový, jsou i v tomto tisíciletí na úrovni houpacího koně. A to přesto, že si tyto entity do svých životopisů mastňácky píšou bodrá slovy “Znalost práce s emes Ofís”. Přesně tyto entity pak při pohovorech marně hledají záhlaví či zápatí v prosté aplikaci MS Word a na pobídnutí, že si mohou otevřít nápovědu a tuto funkci tam najít jen nechápavě otáčejí svou kulatou dutou hlavu směrem nahoru a vydávají “é?”, tzv. mečivě dunivé citoslovce, jež signalizuje, že zmíněná věta v životopise lhala přinejmenším ve dvou věcech.

Nemám takové lidi rád, pokud to snad z výše uvedeného není jasné. Také nemám rád právníky, státní úředníky, pracovníky státní pošty, rozinky a spoustu dalších věcí a ke všemu mám objektivní důvody. Bohužel.

No a nyní abychom se dostali k té krávě. O tom se mi psát nechce, takže k té změně pohlaví: tato se nekoná, jde o záměrně matoucí překlep, který na tento post naláká úchyláky, kteří hledají na seznamu návod na změnu pohlaví za pomoci domácí lékárničky. Takže milí: pokud se týče změny pohlaví, je to jako s interupcí či obřízkou: domácí lékárnička na takový zákrok vskutku nestačí. Věřte zkušenému.

To bychom měli. Nyní osvětlení: Ten překlep tedy měl původně být “změna povolání”. Ano, počínaje dnešním dnem za zhruba měsíc a deset (ne, moment, únor má vlastně nějaký pochroumaný počet dní) a patnáct dní zahájím svůj postupný přerod v něco, co ochromí ekonomiku minimálně dvou bloků v naší ulici. A na to budu patřičně hrdý.

O víkendu jsem ve skutečnosti jednohubky nekonzumoval. Prakticky jsem o víkendu konzumoval jen minimum jídla. Tedy jídla bylo vlastně dost, copak si to nalhávám, ale prakticky samé kuře, pročež ho vlastně bylo málo.

Huh. Není nad to, když se přistihnu sám při vlastním blábolení a bez ohledu na to pokračuji v psaní. Fuj, oplzlé.

Při brouzdání mimo stránky s pornografií jsem narazil na podnětný článek, jež lákal nadpisem: “Test, zjistěte svůj opravdový věk”. Vím, že běžný člověk se podívá do občanského průkazu (ti starší zalistují v takové malé knížce a ti novější se podívají na takovou tu kartičku, kterou si řadí lajny na kokainových párty), ale věk lze zjistit třeba u žen také tak, že je přeříznete a spočítáte letokruhy… ne, moment, to se týká jen stromů asi, uff. Každopádně měl jsem strach zmíněný článek otevřít – nechtěl jsem totiž zjistit, obdobně jako u výsledků úrovně cholesterolu či systolického tlaku, že se vyskytuji mimo tabulkové grafy; a totiž že jsem reálně již mrtev. Což by bylo mrzuté, protože mám na tomto světě ještě mnohé závazky, které když nesplním, tak se vůbec nic nestane a to mě motivuje kupředu. Nebo ne?

To byla hluboká myšlenka, nebojte se na to poukázat bodrým prstem (levé ruky, pochopitelně – kdo nemá ruku, naklopí hlavu ve směru hodinových ručiček a bude pohyb opakovat tam a zpět).

Také jsem zjistil, že v česku se nachází příliš mnoho lidí s fixací na vlastní rodiče, matku či otce (rodiče jsou kombinací matky a otce, matky a matky či otce a otce – nebojte se na to poukázat). Mimochodem nebojte se také poukázat na to, že dříve (třeba v sedmdesátých letech) nebylo možné, aby matka a matka či otec a otec splodili ratolest (rozuměj odlitek), leč, dnes je možné všechno, sodoma nesodoma, gomora negomora.

Ale o tom jsem vlastně vůbec psát nechtěl, chtěl jsem napsat, že zde existuje bla bla s fixací na vlastní rodiče atd (viz první věta odstavec výše). Za atd chybí tečka, a teď znova, opět a zase – neostýchejte se na to poukázat, byť jen ve své mysli. Pro lidi s kompulzivní poruchou: 2, 3, 5, 7, 11, 13, 17, 19 …

Pozn.: Také jste někdy wonderovali, zdali lidem s kompulzivně obsedantní poruchou, kteří musí každou číselnou řadu dokončit, exploduje hlava při zhlédnutí části řady prvočísel? Inu, uvidíme záhy!

Ale zpět zpět, opět jsem se nechal unést nekontrolovatelným přepisem svého chorého porouchaného vědomí. A kdo za to může? Vysoký obsah cukru v mém těle? Vysoký obsah tuku? Vysoký obsah cholesterolu v artériích? Vysoký obsah látek obdržených z jiných žen? Množství vápníku? Karcinogen? Systolický tlak? Či za to může john clapper známý z děl jako “Obinadla se bouří” či “Kdo udělal červenáčka?” Nevím, až právě pitva prokáže, co bylo tou pravou a nezpochybnitelnou důvodou, tedy… jak je to slovo – příčinou. Chjo. Stárnu.

Stárnu, to jsem si všiml již dávno. Šedivé vlasy měly mě varovat. Dříve v minulosti jsem na to byl pyšný. Totiž na ty šedé vlasy. Když mi první šedý vlas vyrašil někdy okolo dvanáctého či třináctého roku života, byl jsem nadšen. Měl jsem totiž za to, že šediví lidé mají zkušenosti a tudíž jsou respektováni ve svém okolí. Bohužel později jsem se dočetl, že proces šedivění není dostatečně popsán, respektive že není znám přesný důvod, proč se tomu tak děje. To mne mnoho zarmoutilo. Od té doby se ze mně stal cynik a má školní docházka i známky se značně zhoršily (pravda, už to, že se přestaly šampóny prodávat ve skle, ve mě zanechalo následky, ale to jsem se dozvěděl až později, než se tak stalo, takže vlastně předchozí tvrzení o počátcích reálného cynismu v mém nitru JEST pravdivé).

Ale abychom neodbíhali od zmíněného tématu předchozího, jež dokončit jsem chtěl. Takže když se podíváte o dva odstavce, uff, o pět odstavců výše, uvidíte větu, jež říká něco jako že jsem zjistil, že se v česku nachází příliš mnoho mama-mazlíků. De fakto. V anketě na téma:

Líbil by se vám zákon, který by nařizoval mladým po dosažení osmnácti let povinně se odstěhovat od rodičů?

Hlasovalo totiž celkem 11950 a něco lidí, z toho 9454 by tento zákon neuvítalo. 9454 ufňukaných oidipů a elekter jsem si hned představil. Hrozné. Jak může chlapovi být třeba dvacet, třicet, čtyřicet let a dobrovolně žít se svou matkou (m-a-t-k-o-u), to nepochopím do mé nejdelší a nejhlubší smrti?! Ne, že bych to snad někomu nepřál, fiktivní-fousatý-pán chraň! Jenže víte co to znamená, když muž např. kolem třicítky žije stále se svou zploditelkou? Znamená to, že takový člověk ještě neprošel pubertou. Puberta totiž tělu říká “fuck them all, go and find your own way”, jinými slovy díky ignoranství vůči svým výrobcům se pubertální jedinec dostává částečně ven z mateřského kokonu, vytváří si první opravdový vlastní postoj a byť je to opruz často pro obě strany, většinou to má dobrý výsledek v podobě určité samostatnosti a lepšího pohledu na život. Ba co víc, o co více sebereflexe v tomto období jedinec vstřebá, o to snadněji pak vychová sám své vlastní odlitky. Ovšem pokud pubertou ještě neprošel a je takovému kolosu třeba třicet roků, hrozí, že k tomu dojde v čase blíže nespecifikovaném a to je bohužel tak trochu časovaná bomba.

Je zřejmé, že doba pokročila a dnes je snadnější zůstat v lůně lvově matčině, nechat se krmit, nechat si prát či nechat si uklízet. Jenže konsekvence mohou být nedozírné, nehledě na to, že pak jakožto neatraktivní muž musím poslouchat řeči žen atraktivních typu: “neexistuje ten pravý a dokonalý muž. fňůk. co budu děllááááát.” “Ovšemže existuje”, chce se mi často křičet, jenže má to háček, či vlastně přímo skobu – ti atraktivní jsou dávno zadaní nebo žijou se svou matkou a ti nezadaní jsou postižení (ať již proto, že opustili své rodné hnízdo včas a naučili se sami prát a uklízet a ženy je proto nechtějí, nebo naopak proto, že je nikdo nenaučil používat deodorant či nenosit dredy a jsou tak vesměs odpudiví či neatraktivní pro opačné pohlaví).

Sice se říká, že každé zboží má svého kupce, ale věřte nebo ne, existuje minimálně jedno zboží, které kupce v naší současné dekádě, v naší současné společnosti, prostě nemá. A nejspíš je tomu tak dobře.

Namísto toho, abych se věnoval bohulibému zdokonalování umění pečení, pečoval o svou tělesnou schránku či rozvíjel své podnikatelské plány, stojím každé ráno a večer s lopatou v ruce a mávám s ní po chodníku, silnici či jiných částech komunikace.

Ano, stát tomu chtěl, aby již vlastníci nemovitostí (rozuměj: nevlastníci komunikace veřejné k nemovitosti přilehlé) nemuseli být právně zodpovědni za polámané seniory, kteří se každoročně v tomto zimním období chodí válet na zledovatělé chodníky a vymyslel proto božský plán, jež zněl: Budiž, že nemusíte sníh odklízeti. Skvostné. A kdo to teda bude odklízet, zeptal se někdo hloupě do mikrofonu v televizních zprávách někdy mezi ubodaným spoluobčanem vietnamské národnosti a informací o nově narozeném mláděti některého z blemcavých kytovců. Odpovědi se mu dostalo, že prý jakýsi stát!

No a protože všichni víme, jak stát umí hospodařit s financemi našimi, natož něco řídit, jak to asi mohlo dopadnout. Vznikl kočkomrož (horší varianta kočkopsa) – vlastníci nemovitostí již nemusí sníh před svým domem uklízet, nebudou za zranění válejících se seniorů zodpovědní, sníh bude odklízet město a pouze pokud ze střechy nemovitosti spadne kus ledu a důchodce zabije přinejmenším tak, že tento již nebude živý, dostanou pozůstalí po seniorovi od pojišťovny půl kila šunky od kosti a barometr k tomu. Tak.

A kterak se k tomu postavila města a politici v nich, bleděmodrá to prohnilá odrůda s chapadly jež je součástí chobotnice zvané státní aféra? Inu snadno, za několik desítek milionů korun českobratrských nakoupili skvostné cedule nesoucí vtipný slogan:

Tyto následně vyvěsily (podle rodu kurvy*) na každém sloupu, na každý kandelábr** a vyřešily tak otázku úklidu chodníků. Inu, není to skvostné?

Babičko, tak vy jste si tady na městském chodníku zlomila krček kosti stehenní říkáte? A že už nebudete nikdy chodit jako dřív? Ale to je přece vaše chyba! Vždyť tam byla cedule, která jasně říkala, že tento ani žádný jiný chodník není a nebude již nikdy více udržován!

S pozdravem, váš unylý úředník&politik.

No a pak tady máme další související radosti, za které město může pouze z 1/3, tedy částečně. Sníh na silnicích někdo odhrnuje, bohužel většinou směrem do parkoviště, takže podélné stání stává se často nemožným. A pokud už si odházíte několik stovek kilo sněhu, abyste vůbec mohli vyjet, projede ploužek znovu a opět vás co? Opět vás zasype. Aneb Sísyfos by si jistě chrochtal jak je skvostné každé ráno mlátit lopatou do zmrzlého ledu a snažit se jej dostat z uježděné vozovky, leč, můj šálek kávy to tedy není ani v nejmenším.

A to nemluvím už vůbec o tom, že zde nedávno nasněžil kopec sněhu, následně na to dva dny nikdo nešáhl, neb město bylo tuze překvapeno, že padal sníh, načež chvíli popršelo a na další den to krásně zmrzlo v mínus pěti. Takže nejen, že nešlo vyjet páč všude byl sníh, ale i na autě jsem měl krustu ze sněholedu tak patnáct čísel a nezbylo mi, než ji krájet jak polský koláč; koláč s třešničkou navrch – dvacet minut jsem odhazoval sníh kolem auta a rozbíjet led, abych nakonec zjistil, že moje auto pod ledem záhadně pustilo nejen barvu, ale také značku; aneb není větší radosti, než když po hodině úporné práce naleznete pod ledem úplně cizí kus samochodu. Ej, to bylo radosti na starém bělidle. Fcuk.

Osvětlivky:

* Výraz kurvy není v případě, že hovoříme o českém státě, vládě či politicích pejorativní či vulgární, nýbrž se jedná o synonymum.

** Kdo neví, co znamená výraz kandelábr, narodil se pravděpodobně po roce 1989 či před rokem 1723 a dobře mu tak!

Zatímco pražští radní instalují do stanic metra odpadkové koše za 87 tisíc kus, které odolají většině sarinových útoků či přímo bombě atomové o síle devatenácti kilotun trinitrotoluenu, jen kousek od zmíněné stanice sedí v dětském domově za oknem smutné dítě, které nemůže chodit ven, protože z rozpočtu se na něj nedostala dotace na nový invalidní vozík.

No není ten svět skvostný? Ochrání tisíce lidí před hypotetickou hrozbou a reálný problém vyřeší přesně žádný (slovy: 0).

Z podobného soudku: Nemáte kamarády? Dejte se na politiku, tam vám je koupí! A dostanete i pugét. No tééda. V politice se totiž dá zakoupit úplně vše. Kamarádi, alkohol, zákusek v hodnotě tržních dvaceti korun za korunu šedesát, miliardová zakázka, prostitutka… Prostě samé krásné věci a vše z peněz daňových co? Daňových poplatníků. Poplatníků kozoroha, takříkajíc.

Dále jsem se dočetl, že Praha 1 zaplatí půl milionu korun nějaké agentuře nějakého neznámého pána za to, aby její lidé měsíc (slovy: 30 dní) monitorovali drogovou činnost na Václavském náměstí a pokud zjistí, že se tam nachází narkoman, by volali hlasitě: “hoří” či “policie”. Projekt se jmenuje Drug free zone (zní to krásně česky, což?) a jediným úkolem této snahy je vytlačit uživatele drog (tak se nyní politicky korektně říká těm smradlavým smažkám s nemytými vlasy) ze zmíněného náměstí pro období vánoc. Vymyslel to nějaký špalík ze sociální strany.

Je nutné položit si otázku, k čemu máme například městské policisty? Ahá, oni vlastně mají důležitější úkoly, jako třeba odtahovat a chránit lid prostřednictvím lístečků za stěračem. Ó jak krásný je tento malinkatý český svět, toto místo, tento … nemám slov.

Na druhé straně břehu sedí EU se svým projektem “seš klustej tumáš jabko” a běda ti, jak ho nesníš hajzle. EU nakázala, by učitelé vytipovali plnotučné žáčky a těmto autonomně do chřtánu vecpali 1 ks dotovaného jablka měsíčně. EU takto zamezí tloustnutí těchto žáků. A jak správně podotkl bývalý kolega Pepé: v českých podmínkách dostane tento projekt úplně jiné rozměry v momentě, kdy se značná část jablek určených pro tlouštíky přemění záhadným způsobem na spoustu a spoustu litrů kalvádosu. Chm.

A závěrem jedna pozitivní zpráva. Svět je zdravý! VESELME SE! Vědci z Kanady museli vzdát práci na studii, která se měla věnovat srovnání mužů, kteří sledují pornografické filmy, a těch, kteří se na ně nedívají. Při hledání mužů ve věku mezi 20 až 30 lety totiž nenašli žádného, který by porno nikdy nesledoval.

To je závěr dle mého správný. Jediný průzkum, kterému se dá věřit, i když vlastně byl úplně zbytečný. Všichni přece ví, že muži sledují porno a ženy jím potají opovrhují či mnohdy tiše závidí. Jediné ženy, které výhradně vystupují proti sledování pornografie jsou ty, které někdy navštívily jako au-pair některou ze zahraničních destinací a s pornem tak mají své aktivní herecké zkušenosti. V takovém případě je odůvodněné, že se na to nechtějí dívat a ani nechtějí, aby se ten jejich franta na to koukal taktéž, neboť pravda mnohdy bolí víc, než to natáčení.