Blog pana sponky

Proč nepíče, do píče? Tak tato slova se honí hlavou mnohým mým fanouškům a fanouškyním (nesprávně někdy dobrovským a husem označovány jako fanynky, pche!).

Vězte nevězte, neotrávil jsem se houbami, jako jistí chytří romáci:

V Itálii zemřelo za deset dní 18 houbařů, většinou někam spadli.

Ani jsem se neuškrtil při autoerotické asfyxiaci, ani nedošlo k mylnému zákroku a namísto apendixu mi nepřešili pohlaví na to druhé. Ba dokonce ani jsem nesebral palnou zbraň a nešel střílet do hlučných slovensky mluvících spoluobčanů, abych jim vyčinil (což se prý teď stalo někde na východ od nás – smutné, ale hlavně, že se nikomu nic nestalo!). Racism spotted. Hmm.

Ne, nezačal jsem studovat lidský genotyp, nedal jsem se na víru, neujíždím na bíru, nenechal jsem si narůst býrd a už vůbec jsem nevstoupil do politické strany, jako tak činí zejména majitelé varianty A2 genu pro dopaminový receptor D2.

Důvod psací absence (ne)byl (s)prostý – byl jsem na dovolené. A ne jen tak ledajaké dovolené! Byl jsem na dovolené za všechny zkurvené peníze. Ba co víc, byl jsem na dovolené, jež je od slova vůl! Ale o tom až v některém z dalších článků.

Dopenetroval jsem to se svým stavem dokonce tak daleko, že jsem byl navštívit lékaře. Ano, není pochyb, že hned vám na mysli vytane představa lékaře přes hlavu. Leč, nebylo tomu tak, jednalo se o lékaře v bílém plášti přes záda. Řekl mi, že jsem klustý a ať koukám zhubnout, že mě tím mžikem oka přestanou záda bolet, pánev se posouvat a vůbec začne zlaté období mého života. Více se dozvíte v některém z dalších článků, vč. toho proč byl při vyšetření použit ultrazvuk a jestli čekám dítě nebo to mám z piva a hromad nekvalitního žrádla.

Troubička čubička mikrovlnná vařící je stále u dělníků co se v ní patrně šťouraj šroubovákem. To je velmi mrzuté, neboť tak nemám co teplého do úst a na rozdíl od Eltona Johna či Paříže Hiltonové mi to celkem chybí. Ne, moment, jim vlastně také. Což mi připomíná, že u Paříže ve vozidle prý našli kokain. Tvrdila, že to jsou žvýkačky. Divím se, že našli jen kokaín – kdyby udělali stěr v libovolném otvoru na jejím těle, našli by mimo jiné jistě ještě sperma od prvního imigranta z haiti co údajně do států dovezl virus HIV.

A teď něco kompletně koherentního – společnost Nintendo byla založena v roce 1889 jako prodejce herních karet. První video hru vydala v roce 1978. Výraz Nintendo mimochodem znamená “Nechte štěstí v nebi”. Trochu WTF, ale co naplat, lepší to už zde nebude. Huh.

Nu a zakončíme něčím čím? Něčím poměrně… obskurním:

Na stavbě polské dálnice A1 na trase mezi Gdaňskem a obcí Gorzycki odhalila policie těžko uvěřitelnou věc. Zatímco pracovníci stavební firmy přes den naváželi na cestu drcený dolomit, který má zpevnit základy, v noci už hotový úsek rozkrádali a materiál odváželi. Díry vyplnili zeminou z báňských hald, anebo pískem. Ráno pokračovali ve stavebních pracích, ukradený dolomit navezli na další místo.

http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/209868-hlavni-polskou-dalnici-firma-pres-den-stavela-a-v-noci-rozkradala.html

Něco mi tak nějak říká, že podobně to bude vypadat u poloviny dálnic u nás. Na druhou stranu si nemyslím, že to probíhalo tak důmyslně jako u próšebardzo sousedů – u nás by totiž bylo značně podezřelé, kdyby stavební firma pracovala přes noc.

Hmmm. Napřed trouba. Trouba, nejen mikrovlnná, po které jsem léta toužil, kterou jsem si letos pořídil a která má dohromady se všemi funkcemi IQ větší než skupina produktových manažerů na team buildingu, se rozhodla odejít do lovišť perpetuálních (rozuměj věčných).

A co se stalo? Prostě přestala mikrovlnit, což je jednou ze základních vlastností pro užití vlastností dalších. Vydávala však matoucí hlučivý zvuk, který mě částečně svedl na špatnou stopu, ale ve výsledku šťourání šroubovákem v jejích útrobách potvrdilo původní domněnku – je to polámané!

A aby toho nebylo málo, tak k troubě je sice list garančně-záruční, avšak chytře (čti: líně) prodejcem nevyplněný! Prve jsem naivně odeslal v sobotu e-mail se spoustou vykřičníků společnosti jež mi výrobek směnila za mé peníze. Dva dny se nic nedělo, tak jsem v pondělí zavolal na linku důvěry(hodně) znějícího názvu společnosti, od které jsem výrobek zakoupil a ženštinu na druhém konci aparátu jsem se jal častovat spoustou výhružných invektiv, zejména tedy že nemám co do úst a jestli to do dvou dní nebude opravené, že mě bude mít na svědomí, že je budu žalovat až se z nich bude kouřit a tak podobně. Odpovědí mi bylo:

“pro komunikaci v češtině stiskněte jedničku…”

GRUMPF! Bodré. Bodré. Stiskl jsem telefon tak pevně, že další hovor jsem mohl uskutečnit až za dlouhých patnáct minut strávených slepováním klávesnice canagonem. Ale to je jiný příběh.

Nakonec jsem se tedy dovolal a vskutku bodrá ženština mi odvětila, jestli je to skutečně záruční oprava a co s tím je. Nejsem hloupý a měl jsem pochopitelně připravenu vychytralou odpověď právě pro případ, že mi to nebudou chtít opravit v záruce a tudíž zdarma. Jednohlasně jsem tvrdil, že troubu operovala osoba blízká! Odpovědí na lince mi bylo mlčení.

Nakonec jsme se dohodli ať jim záruční list pošlu, že oni tam ten veledůležitý štempl přilepí a reklamaci si posléze zařídím se servisem sám. Ještě pro jistotu jsem se optal, zdali mám list zaslat do míst kam patří (reklamační adresa), či do míst uvedených na faktuře (adresy byly rozdílné). Ženština odvětila, že na reklamační a zněla poměrně přesvědčivě. Tak jsem to tam poslal klasickou poštou aby mi následně den nato odpověděli z téže firmy prostřednictvím pošty elektronické, že to mám poslat na adresu z faktury…

Na mou repliku, že si mohou strčit svou odpověď do míst, kde většina lidí nedorůstá mi bylo řečeno, že si to mezi sebou přepošlou. Skvostné. Na po(mo)značení záručního listu jsem tak čekal více než týden. Skvostné.

Stejně jako moje mikrovlnná megatrouba se polámaly též moje záda. Ano, slyšíte správně. Opět se ozývají, opět se zablokovávají, ale bohužel reklamovat to není kde; do dělohy se už navíc zpátky nevlezu ani omylem, na rozdíl třeba od tohoto rozkošného štěnátka:

Případně od tohoto rozkošného sloníka indického děložního:

… či tohoto pěkného žraločího nenarozeněte:

Kolik jednorázových fotoaparátů padlo na výše uvedené snímky se ani neptejte.

No a do třetice jsem havaroval!! Vrazil do mě blb zleva, co mi nedal přednost. Kokotí hlava jsem. A proč já, když on mi nedal přednost? Inu snadno – měl jsem to předpokládat, že to povalí jako prase a nedá mi přednost, jsme v česku, to dá rozum, žáno… A já to vlastně předpokládal, ale až pozdě. Stihl jsem akorát zabrzdit a zařadit zpátečku, ale to bylo přesně v moment kdy jsem zaslechl skřípění brzd a křesavý zvuk . Smutné.

Vedlo to přinejlepším k poznatku, že nedokážu zastavit čas. Což je také smutné.

Abych vás nicméně nenapínal – přežil jsem, zranění nejsou žádná, dotyčný neujel, byl ochotný vše řešit a při pohledu na můj výraz mi vrazil do ruky svou peněženku s občankou a jal se schovat hlavu mezi lokty v očekávání ran, které na jeho hlavu vskutku měly padat. Leč, nepadaly. V důsledku šoku jsem nevyvíjel žádné násilí, jen jsem jemně drtil zuby a tiše podporoval svůj rozvíjející se bruxismus.

Škoda nakonec také není vysoká, ale SERE mě to. Tak.

Jediným pozitivem z posledních týdnů je tak to, že mi ze států asociovaných kolega přivezl kodrcavé hovězí maso. Což je dobré, ale zároveň je to vlastně smutné.

Dlouhé dny trávím nyní ve fitness zařízeních, což je jen fajnšmekrovsky znějící pojmenování sklepních prostor plných smradlavých lidí, ve kterých homosexuály rozeznáte poměrně snadno například podle úplého homotrička nebo nabídek k sňatku ve společných sprchách.

Návštěva takového místa může vyvolat šok, zejména zahraničním účastníkům z banánových zemí méně rozvinutých, než je ta naše. Důkazem toho budiž tvrzení mé kolegyně, jež sobě do bytu v létech minulých připustila exotickou dívku z Ghany nebo jiného bohem zapomenutého místa a zatímco ji užívala jakožto výměnnou otrokyni/studentku (?), vodila tuto po atrakcích českých a jednou z návštěv byla právě i posilovna, která ji překvapila daleko víc než vrchol české kuchyně – smažák.

Jakmile po příchodu do posilovacího zařízení tmavá dívka spatřila posilující lidi, zbledla tak, že dokonce oko skinheadovo by hrdostí se zalesklo. Nezmohla se než na větu – “Co ti lidé komu udělali, že tady musejí takto drsně otročit na těchto mučících strojích?”

Inu, jiný kraj, jiný mrav. Být na jejím místě já, odpověděl bych jí, že lidé musí takto tvrdě pracovat, neboť dlouhá léta žrali výše zmíněný tukem obalený vrchol české gastronomie a teď tráví trojnásobek času v tomto zařízení, aby tuk přetvořili na něco rozumného, na čem bude možné utáhnout samičky na plovacím koupališti.

Není bez zajímavosti, že fitness zařízení se od vězeňské fasility liší v zásadě jen tím, že ve vězení je vše zdarma a máte tam větší soukromí.

Do posilovny chodí také entuziasté inspirovaní masivními příběhy jako je ten Greg Valentinův – již jako malý chlapec se Greg rozhodl, že sobě přivodí největší bicepsy na světě. S těmito ambicemi odmítl základní školní docházku, neb tam se vyskytují jen lůzři a neposilující póvl. Toto jeho rozhodnutí mu umožnilo věnovat se pouze svým bicepsům a později vyrůst v kompletně zdravého jedince – no posuďte sami:

Je to krása – přineste mi kbelík, budu blinkat. Greg na svých svalech pracoval dvacet let a nyní pro svůj biceps shání sponzora a také invalidní vozík.

Takových příběhů bychom našli bezpočet. Lidé v těchto příbězích trpí opakem anorexie – bigarexií. Někdy zvanou též vigorexie či svalová dysmorfie. Je to jednoduše snaha o to vypadat co nejmohutnější, což je sice v zásadě teoretický princip soutěží kulturistů, ale v posledních dekádách nejde ani zdaleka tak o objem, jako o celkový dojem ze správně vypracovaného těla. Čili mít biceps větší hlavy je tak trochu, hmm, na hlavu…

V tomto duchu jsem se opět po letech začal snažit já. Spolu s kolegou navštěvujeme zmíněná zařízení, pijeme nápoje plné iontů, zvedáme nad hlavu těžká břemena a libujeme si při pohledu na svůdné dívčiny, která svá ladná těla trápí obdobným způsobem a nabízejí pohled často až do absolutních hlubin své… řekněmě duše.

A ač biceps větší hlavy ještě nikdo z nás nemá, těšíme se společně na den, kdy se tomu tak stane a my budeme moci oslavit svůj celoživotní boj s bicepsovou vesmírnou nerovnováhou.

Hmmm. Udělám zase to tiramisu. Po česku samozřejmě, protože kdo by se dobrovolně crcal s celkem komplikovanou přípravou tiramisu pravého, že ano. Obzvláště když se po něm (tom českém) mohou děti i samičky a vlastně i samečci, utlouct. Áno. Tak pojďme do obchodu.

Navštívil jsem po delší době superiho market, nakoupil sobě tuze kvalitní šlehačky, bych po zaplacení tuto neprozřetelně umístil na dno tašky. Na dno tašky… kelímek s víčkem silném asi jako albánský penzijní fond. Samozřejmě jsem koupil více balení, abych všechny okolo utiramisoval do němoty. Hmmm, co se asi nestalo již asi tušíte. Nestalo se totiž to, že jsem došel úspěšně domů a vklidu věci vyložil z tašky do lednice a následně použil. Stalo se přesně to, co jsem si v moment ukládání šlehaček na dno tašky částečně uvědomoval a co jsem si říkal – a totiž: přežijí to? Hmmm.

Jeden by si myslel, že ten kelímek soudruzi mlékaři z kunína už za ta léta vychytali natolik, že bude tašce-vzdorný, nakupujímu-blbovi-vzdorný a snadno otevíratelný. Ne, není tomu tak. Kelímek se v tašce klidně poláme pod tlakem krabičky sušenek s obrázkama infantilních mědvědovitých šelem. Debilní sušenky. Ano, debilní. Kurva. A ano, kurva se neříká, kurva se, když už, tak kupuje. A ano, tam neměla být čárka. Grrrrrr. A těch r je moc. Fuj. Je mi ze sebe zle!

A abych nebyl málo kokotí hlava, tak pochopitelně jsem umístil tašku na zadní zcela polstrovanou sedačku mého skvostného asijského vozidla, a to že se šlehačka rozhodla utéci směrem vně tašky jsem zjistil až po příjezdu k domovině. Okamžitě co jsem toto zřel, zahájil jsem panický mód. A to mód od slova panika, nikoliv od slova panic. Okamžitě jsem uchopil do jedné ruky rajčata, do druhé banány, do třetí ruky tašku se zřejmým šlehačkovým exploitem a jal jsem se urychleně přesunovat směrem ke vstupním dveřím. Za sebou jsem zanechával celkem zřetelnou šlehačkovou stopu. Kdyby existovala šlehačková policie, byl bych celkem snadno lapitelným smetanovým desperátem.

U vstupních dveří jsem si uvědomil, že ve schránce na mě jistě čeká tuze lákavá zásilka magazínů pro dospělé, které jsem sobě tuze nedávno objednal a to od čísla 1 letošního roku. Pokud mi je tedy ekonomických informací chtivý soused již nezcizil. V tomto pestrém obložení věcmi jsem se tedy přemístil zpátky ke schránce, bolestivým způsobem tuto otevřel a vytáhl věci ven. Zase ty zkurvené (ano! ZKURVENÉ) letáky, které tam nechci a mám to písmem větším než vlastní jméno na schránce jasně napsáno. Nu což, putuje to vždy okamžitě do koše. Otevírám vedle stojící popelnici, automaticky do ní vhazuji klíče od vozu a utíkám si otevřít byt letákama. Ano, tak daleko jsem to dopracoval. Mít ještě nějakou ruku volnou, volám rovnou do bohnic nebo do toho veselého zařízení na olomoucké třináct v městě na severu a objednávám sobě krásnou polstrovanou místnost.

Jak ti bystřejší z vás pochopili, stejně jako ženu ani kladivem nezabiješ, tak ani letákem dveře neotevřeš, i kdyby zrovna byly v akci ty nejšťavnatější meruňky nafocené pod 300wattovým xenonovým osvětlením.

S útrpným výrazem člověka, který zrovna spatřil svého souseda, otce pěti dětí, jak si nese domů balení pěti vuvuzel, jsem se tedy vrátil k popelnici a zabořený až po uši jsem se jal v této přehrábavat ve snaze si klíče přivlastnit zase zpátky. Zpoza rohu již mlsně vyhlížela sousedka, která si k popelnicím chodí čas od času vybírat dobroty, které jiní ve své třídivé odpadkové víře odhodili pryč. Naštěstí jsem klíče záhy objevil a utíkal odhodlaně zpět ke dveřím, abych konečně ukojil svou uklízecí náladu a vuvuzelu, teda – šlehačku – uklidil do odpadkové koše.

Ve víru “vzrušujícího” odemykání a následného přenosu surovin do mého extranízkopodlažního bytu jsem si bohužel nevšiml, že šlehačka začala unikat daleko rychleji a zacákala mi radostně nové kalhoty krémově bílé barvy. Jak ironické. Několikrát jsem se praštil hlavou do zdi, protože k čemu mi jsou mozkové buňky, když i klíče vyhodím do popelnice namísto letáků. Zkurvených letáků. Ano.

Takže vybaluji věci z tašky, jogurt, druhý jogurt, sušenky, listový salát lollo biondo, ledový salát – vše krásně obalené lepkavou smetanovou tekutinou. Jeden by vskutku nevěřil, kolik bordelu dokáže taková 40% 200g šlehačka nadělat. Tašku jsem pochopitelně položil v kuchyni na podlahu, což se později, řekněme o několik úderů hlavou do zdi později, ukázalo jako ne úplně ideální krok. Šlehačka se totiž rozhodla utíkat směrem po celé kuchyni a vytvořit skvostně lepkavou konzistenci všude kam dosáhla. A že dosáhla kurevsky daleko nyní vcelku zřejmě symbolizuje chybějící omítka a prosvítající cihlovina zhruba v úrovni mého čela.

Nakonec jsem z tašky vytáhl i zdroj této radosti, tedy šlehačku. A ač jsem ji měl úplně a totálně všude, stejně ji v tom kelímku ještě poměrně dost zbylo. Nechápu, asi nějaká bílá smetanová díra nebo co. Napíšu příležitostně Stephenu Hawkingovi, ať to prošetří.

Příběh nemá žádné vyhrocení, žádnou extatickou pointu. Příběh jednoduše končí tam, kde mé duševní zdraví vzalo sobě dovolenou do (patrně) teplých krajin a mě zde zanechalo mému mrzutému osudu. Smutné.

Závist je špatná vlastnost. Tedy záleží kterak ji zrovna definujete, ale bráno kolem a kolem a pak ještě jednou dokola, je to prostě špatná vlastnost. A já tuze závidím Diegovi. A cože mu to tak moc závidím? Soudržnost. Diego se rozhodl každým rokem fotografovat svou rodinu a výsledek umístit na web.

Vždy 17. června naleznete na stránkách aktualizaci stávajících členů rodiny, eventuelně též nové přírůstky. Takový životní cyklus v obrazech. Ač je to možná jen můj dojem a to dojem značně povrchní, tak z celého toho projektu na mě čiší nezjišťná, nazvěme to rodinná soudržnost. A co si pod tím představit? Představit si pod tím lze prostě rodinu. Rodinnou pohodu – takový přehled toho, co člověk za ta léta splácal, vyrobil a co má hodnotu více než pomíjivou. Zkrátka jedním slovem: skvostné.

Letos jsem si na Diega vzpomněl až o pár dní později a při pohledu na jeho dílo se mi opět vybavilo, že mi v životě mílovými kroky něco klíčového uniká. Mrzuté.